článek

Ústecký deník: Právo jako komedie aneb červeňákovská historie

Lochneská příšera a Červeňákovi - jsou dvě témata, která jsou zaručeně nekonečná. První téma představuje lidskou touhu po tajemnu ve Skotsku. Druhé téma je příkladem naprosté otrlosti, a také drzosti. Jak víme, už je to dávno, v únoru 1993 se odstěhovali Červeňákovi na Slovensko a město jim na jejich žádost cestu zaplatilo. Jenže ouha, na Slovensku je ale nikdo nečekal. Vrátili se zpět do Čech, do jimi samými odvrženého Ústí. A hned chtěli zpět byty, které vybydlené odevzdali městu. Radnice nebyla padlá na hlavu a žádné byty jim ke zdevastování nechtěla dát. Proto začali město vydírat, že prý byli z Ústí vyhnáni. Trvalo 11 let, než Červeňákovi přestali otravovat a svoji neobhajitelnou lež od soudu stáhli. Když v roce 2004 Červeňákovcům přestala pomáhat advokátka Veselá - Samková prosazovat jejich lhaní u soudu jako pravdu, odvděčili se jí stejným způsobem - lživě obhájkyni obvinili, že jí nedali žádnou plnou moc, aby vedla pro ně procesy. První odmítla před soudem autentičnost svých tří křížků Margita, a poté se neznal k podpisu ani její manžel Gejza Červeňák. To se stalo v srpnu 2004. A teď nastal další díl komedie. Korunky Červeňákovi rozházeli a opět žádají po státu, tentokrát pouhých 420 000 korun, protože v době, kdy měli peníze od státu (900 000 Kč), byli movití a tudíž nemohli pobírat sociální dávky. A na scénu opět přichází znovu Veselá - Samková a zastupuje je. Mají hroší kůži. Je jasné, že si chtějí přijít zase "nějak" k penězům a advokátka má skrze Červeňákovi zase zcela automaticky o mediální slávu postaráno. Může se někdo divit, že mám za to, že Červeňákovi jsou nezapomenutelným příkladem, jak lze beztrestně terorizovat město i justici?

Jaroslav Doubrava starosta Telnice

MF Dnes: Případ Horsky: když jdou spory do extrému

Děčín - Pro většinu lidí je pobyt v nemocnici utrpením, pro osmdesátiletou Emilii Žemličkovou z Děčína spíš dobrodiním.
Je jedním z posledních nájemníků, kteří navzdory špatným hygienickým podmínkám ještě bydlí v jednom z činžáků Jana Davida Horskyho v Kamenické ulici. Ten se neblaze proslavil tím, že rozpoutal nejznámější konflikt s nájemníky na severu Čech.
Emilie Žemličková bojuje už roky. Na konci minulého roku dokonce strávila kvůli zdravotním problémům pět týdnů v nemocnici, kde bylo rozhodně příjemněji než v opuštěném, studeném a vlhkém činžáku.

Roky soudních tahanic "Matka pravidelně s měsíčním předstihem platí nájem. Za to jí pan Horsky odstřihl vodu, v domě nikdy nic nedal opravit. Tímto jednoduchým postupem během dvou let vyštval bez náhrady všechny nájemníky s výjimkou mé matky, kterou takto týrá. Tři roky je to u soudu, ale stále se nic neděje. Nikdo majitele domu nedonutí, aby obnovil dodávku vody. Je to obrázek toho, co české zákony a justice dovolují majitelům domů. Vypadá to, jako bychom ani nežili v Evropě v jednadvacátém století," popisuje zoufalý stav její šestapadesátiletý syn Vladimír Žemlička, který své matce v činžovním domu pomáhá nosit vodu do bytu v plastových kanystrech.
Příbuzní paní Žemličkové předali děčínskému soudu zdravotní dokumentaci, která podle nich dokazuje, že zdravotní potíže souvisí s netekoucí vodou, a jsou rozhodnuti se obrátit i na ombudsmana.
Konflikt dál nemá řešení. Horsky nenechal ani po více než třech letech a pod tíhou statisícových pokut pustit pitnou vodu několika posledním obyvatelům jeho bytů, desítky dalších se už raději odstěhovali.

Pokuty Horsky neplatí Když Horsky nájemníkům koncem roku 2004 vodu vypnul, okresní soud mu nařídil její puštění. V některých domech pak voda ještě měsíc či dva tekla, od března 2005 ale lidé přišli o vodu definitivně. Soud mu kvůli tomu ve čtyřech případech udělil pokutu 75 tisíc korun.
"Ve věci bylo ze strany pana Horskyho podáno i dovolání, ty však Nejvyšší soud odmítl," říká Aleš Podrábský, který zbylé nájemníky zastupuje. Majitel domu se ale nemá ani k puštění vody, ani k placení pokut. "Nebyly v termínu uhrazeny, soud je dál vymáhá," uvedl děčínský soudce František Gratzel.
A protože Horsky nerespektoval ani rozsudek, dostal další pokuty ve výši 400 tisíc. "Usnesení, jímž byla pokuta uložena, pan Horsky napadl. Nyní se vede spor o včasnost podaného odvolání," dodal Podrábský.
Horskyho obhájkyně Klára Veselá Samková už dříve prohlásila, že jsou porušována jeho vlastnická práva kvůli špatným zákonům a že celá věc může skončit až u evropského soudu.

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - severní Čechy

MF Dnes: Vicehejtman: Červeňákovi, to nemyslíte vážně

Ústí nad Labem - Advokátka Klára Veselá-Samková už opravdu neví, jak vyždímat ze státu, respektive z nás všech, peníze pro nepřizpůsobivé občany. Otevírá se tak znovu téměř zapomenutá noční můra všech, kdo pracují a musí platit daně. Její dlouholetí klienti, rodina Červeňáků, společně s ní vymýšlejí, jak nás zase pumpnout o nějaké statisíce. Trocha historie...

Právo: Červeňákovi chtějí další odškodné

Romská rodina Červeňákových z Ústí nad Labem údajně žádá po státu další odškodnění.
Chce kompenzaci 420 000 korun, protože jí ústecká radnice odebrala sociální dávky, když před čtyřmi lety dostala odškodnění 900 000 korun za vlekoucí se soudní spor.
Bývalý starosta obvodu Ústí nad Labem-Město a dnešní vicehejtman Ústeckého kraje Radek Vonka (ODS) je přesvědčen, že radnice postupovala správně.
Podle Vonky si radnice před odebráním sociálních dávek nechala udělat právní výklad od ministerstva práce a sociálních věcí.
"Rodina nemůže mít finanční majetek nebo dům a auto a přitom pobírat od státu štědré sociální dávky. Červeňákovým se odškodnění za soud nezapočítalo do příjmu, ale měli statisícový peněžní majetek, proto bylo nepředstavitelné, aby dál pobírali sociální dávky," je přesvědčen Vonka.
Rodina nedostávala dávky půl roku. Podle Vonky si měla za peníze z odškodnění pořídit vlastní bydlení, jak původně slibovala. Místo toho prý peníze různě utratila a do šesti měsíců byla ve stejné situaci jako předtím. "Jejich advokátka Klára Veselá Samková opravdu neví, jak vyždímat ze státu, respektive z nás všech, peníze pro nepřizpůsobivé občany. Otevírá se tak znovu téměř zapomenutá noční můra všech, kdo pracují a musí platit daně. Její dlouholetí klienti, rodina Červeňáků, společně s ní vymýšlejí, jak nás zase pumpnout o nějaké statisíce," sdělil Právu Vonka.

Ústecký deník: Vonka: Nové odškodnění pro Červeňákovy? To snad ne!

Ústí nad Labem/Další žádost Červeňákových o odškodnění, tentokrát 420 tisíc korun za odebrané sociální dávky, nadzdvihla vicehejtmana Ústeckého kraje Radka Vonku. "Jejich advokátka Klára Veselá Samková už neví, jak vyždímat ze státu, respektive z nás všech, peníze pro nepřizpůsobivé," komentoval znovurozjíždějící se kauzu Vonka. Početná romská rodina se po 5 letech života v Předlicích odstěhovala v roce 1993 zpět na rodné Slovensko. Brzy se ale vrátila a chtěla zpět "své" obecní byty. I když jim radnice nakonec přidělila jiné, s pomocí Veselé Samkové se začali s Ústím soudit. Tvrdili, že je radnice vystěhovala násilně a za údajnou újmu žádali 8 milionů korun. Soud se ale vlekl a oni si stěžovali ve Štrasburku. Stát pak, aby zabránil projednávání případu, jim nabídl smír a poslal 6 domácnostem Červeňákových 900 tisíc korun. Oni své tvrzení nikdy nedokázali a žalobu o 8 milionů nakonec sami stáhli. Když dostali od státu peníze, ústecká radnice jim na půl roku pozastavila dávky. "Člověk přece nemůže mít statisíce a dál ždímat daňové poplatníky. I ministerstvo práce a sociálních věcí nám v tom dalo za pravdu," vysvětlil Vonka, který byl v té době starostou centrálního obvodu, jehož radnice dávky pozastavila. Veselá Samková novou žádost o odškodnění, o níž první informovala MF Dnes, odůvodňuje tím, že náhrada za újmu by neměla být započítávána do příjmů rozhodných pro výplatu dávek.

MF Dnes: Dostanou Romové další odškodné?

Kauza Červeňákovi: advokátka žádá po státu 420 tisíc

Ústí nad Labem - Rodina Červeňákových z Ústí nad Labem opět žádá stát o odškodnění. Před čtyřmi lety dostala 900 tisíc korun jako kompenzaci za vlekoucí se soudní spor o ochranu osobnosti. Ústecká radnice jim kvůli této částce, která zvýšila příjem rodiny, odebrala sociální dávky. Jejich právnička Klára Veselá Samková za to nyní žádá další odškodnění. "Odebrání dávek nebylo v pořádku, protože kompenzace se neměla počítat do příjmu rodiny," argumentuje Veselá-Samková. Na ministerstvo spravedlnosti proto podala žádost o náhradu škody ve výši 140 tisíc korun pro každého ze tří členů rodiny.

HN: Miliardový spor o nájemné nabírá zpoždění

Spor, ve kterém chtějí majitelé domů od českého státu 50 miliard korun, se u štrasburského soudu zřejmě protáhne - dokonce až o několik let.

HN: Baťovy šance ve Štrasburku jsou minimální

Může továrník Tomáš Baťa vysoudit na České republice miliardy?

Poté, co byl jeho strýc Jan A. Baťa posmrtně rehabilitován, majitel obuvnického impéria prohlásil: "Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena."

Před více než třemi lety podal kvůli tomu žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stát ale může zůstat v klidu; Baťovy šance se blíží k nule.

Důvodů je několik. Za prvé precedenty štrasburského soudu, za druhé Baťova dosavadní pasivita, za třetí jeho mírně řečeno nejasný vztah ke strýcovu majetku. Nemluvě o tom, že český stát už se vůči Tomáši juniorovi zachoval poměrně velkoryse: majetek vrátil bez zjevného nároku na restituce.

Štrasburský soud nechává nápravu poválečných křivd na vůli jednotlivých států. Z principu se nezabývá případy, které vznikly před přistoupením České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech (1992), natož před podpisem samotné úmluvy (1950, platit začala o tři roky později).

Se svými žalobami proti poválečným Benešovým dekretům už proto ve Štrasburku neuspěli šlechtici de Walderode, Harrach nebo Lichtenstein.

Vedle toho je tu druhá zásadní věc, na kterou důrazně upozorňují internetové stránky Rady Evropy: "Aby stížnosti byly přijatelné, musí žadatelé prokázat, že vyčerpali všechny opravné prostředky dostupné ve státě, v němž k údajnému poškození došlo, a žádost podat do šesti měsíců od konečného rozhodnutí soudu."

Tomáš junior však žádnou žalobu o odškodnění nikdy nepodal. Takový případ chybí i v databázi verdiktů Ústavního soudu.

Skupina advokátů zastupujících lidi postižené Benešovými dekrety ve svých klientech stále živí naději. Právnička Klára Veselá-Samková například v novinách tvrdí, že na české spory se může vztahovat předloňský štrasburský rozsudek ve věci Broniowski vs Polsko a že země se reálně ocitne "poblíž státního bankrotu". Jenže nemůže a neocitne.

Kdepak státní bankrot

Oč šlo? Babička Jerzyho Broniowského patřila k více než milionu Poláků, kteří po válce museli opustit území zabraná Stalinovým SSSR. Za svůj pozemek s domkem v dnešním ukrajinském Lvově měla právo na náhradu. Tento nárok potvrdilo Polsko zákonem, a to - což je podstatné - na sklonku komunismu (1985) i po něm (1997). Varšavská vláda však nechtěla blokovat půdu donekonečna, práva pana Broniowského a dalších asi 80 tisíc zbylých žadatelů proto podvázala spoustou podmínek. Polský Ústavní soud dotlačil vládu aspoň k peněžnímu odškodnému ve výši 20 procent původní ceny. To schválil i Štrasburk.

Rozdíl oproti Baťovi je jasný: v Polsku se napravovala újma vzniklá po roce 1989, nikoli po válce. Tomáš junior by musel najít nějakou křivdu, jaká se mu stala nyní. Jako se to povedlo dědicům továrníka Otty, majitele rakovnické Rakony. Firma byla znárodněna podle Benešových dekretů coby podnik s více než 150 zaměstnanci a v roce 1991 ji koupil americký Procter & Gamble. Stížnosti dědiců byly marné, i když soudy připustily, že dekrety možná byly tenkrát použity protiprávně, protože počet zaměstnanců Rakony kolísal. Ústavní soud věc před jedenácti lety uzavřel s tím, že dekrety platí; nadto citoval další archivní listiny, podle nichž se dekrety vztahovaly na Rakonu právem. Ottovi dědicové měli mazaného advokáta, takže v roce 2000 vysoudili aspoň ve Štrasburku odškodné za neférový proces, protože se prý nemohli k "novým" důkazům vyjádřit. Dostali pouhých 10 milionů korun. Čili žádné miliardy, žádný státní bankrot.

A pokud jde o dodatečné vyplácení náhrad za znárodněný majetek, jak o tom neurčitě mluvil Benešův dekret č. 100? V 90. letech se je pokusilo vysoudit několik rodin, třeba potomci továrníka Jana Páchla, bývalého vlastníka továrny v Praze-Modřanech (po roce 1989 ji koupily Danone a Nestlé). Podle Hospodářských novin ze září 2003 shledal i odvolací soud tyto šedesát let staré nároky dávno promlčenými.

Špinavé rodinné prádlo

Tomáš junior má ještě jednu právní potíž: v znárodněné firmě oficiálně nevlastnil ani akcii, patřila stoprocentně jeho strýci Janovi.

Tomášova "kanadská" větev rodiny byla s Janovou "brazilskou" celá desetiletí ve sporu. "Celé obludné pronásledování, kterému byl Jan Baťa podroben, bylo z iniciativy, se souhlasem a aktivní účastí pana Tomáše J. Bati," stojí v předloňském prohlášení Janových vnuček pro českou veřejnost. "Dospěli jsme k názoru, že jediný motiv, když se vyjadřuje nebo pokouší se o nějakou činnost, která vypadá, že je ve prospěch Jana Bati nebo pro jeho rehabilitaci, je pouze osobní marketing, aby získal nějaké výhody, což bylo jeho neustálé chování během posledních šedesáti let." Tomáš junior a jeho matka později baťovské impérium ovládli. Ve vleklé právní bitvě argumentovali tím, že převod na Jana byl fiktivní a předstíraný. Strýcova právní pozice přitom byla ztížena jeho odsouzením v Československu. Výtečně informovaný historik Zdeněk Vašíček v roce 1992 v obsáhlém článku pro týdeník Respekt (zjevně měl přitom přístup k dokumentům Pithartovy vlády) píše, že rodina to u cizích soudů vysvětlila snahou vyhnout se obrovské dědické dani po smrti Tomáše-zakladatele. "Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem," napsal Zdeněk Vašíček, "automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky?"

Obchodník vs gentleman

Na rozdíl od svého otce a strýce má Tomáš junior vztah k zemi velmi nesentimentální. Už citovaný historik Vašíček se podivil, že například nepodporoval československý exil. Když v roce 1997 postihly Moravu povodně, obyvatelé Otrokovic čekali na Baťův přílet s velkými nadějemi: jeho otec kdysi postiženou čtvrť stavěl (dnes tam stojí jeho socha). Tomáš junior prošel ulicemi a vzkázal, že od něj nic čekat nemají, možná pošle vyplavené škole nějaké počítače. A když v roce 1999 krachovala Nadace Bohemiae, jež měla "šířit dobré jméno České republiky ve světě", Tomáš Baťa - který se uvolil dělal předsedu správní rady - nehnul prstem. Jak vysvětlil po dvou letech v Týdnu: "Bohužel to skončilo, protože nikdo si ten provoz netroufal podporovat." Česká republika se vůči němu chovala nepoměrně velkoryseji. A to přesto, že restituční zákony nemohly Tomáši juniorovi vrátit baťovský majetek: za prvé se vztahovaly na fyzické, nikoli právnické osoby, za druhé akcionářem firmy Baťa byl podle práva Jan, za třetí majetek zabavil stát už před únorem 1948.

Pithartova vláda nicméně udělala gentlemanské gesto. Tomáš junior mohl bez soutěže odkoupit síť nejlepších prodejen podle své volby, včetně domu na pražském Václavském náměstí, za 30 milionů korun, tedy "za hubičku". Znárodněné továrny vložil stát do podniku Baťa-ČSFR, jejž Tomáš junior postupně odkoupil za účetní hodnotu - 817 milionů. A samozřejmě restituoval majetek po matce, dům v Praze, vilu ve Zlíně a 2800 hektarů lesů na Vsetínsku.

Přesto nikdy nebyl spokojen, podle svých představ měl strýcův majetek dostat zadarmo - v návrhu smlouvy pro Pithartovu vládu chtěl celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž 51 % akcií by dostal zadarmo, jen za své "know-how", a nezavazoval by se ani k minimálním investicím.

V srpnu 2001 si postěžoval v časopise Týden: "Smlouva už byla dodělaná a už jsme měli na cestě lidi z celého světa, abychom začali přebírat podniky do našeho vedení.

Najednou v noci přišel nějaký americký advokát, který přesvědčil dotyčné politiky, aby to nedělali." Toho advokáta by možná vláda mohla najmout zas.

Pražský deník: Montáž parkovacích automatů začala s problémy

Praha/Do ulic Prahy 2 budou od pondělí montovány první parkovací automaty pro návštěvnické zóny placeného stání. Instalace jejich základů proběhla již tento týden. Nyní na ně budou postupně osazovány hodiny.Budování základů se však neobešlo bez problému.

LN: Desítky továrníků mají naději. Když Baťa vyhraje

PRAHA Ani dvaapadesát let po znárodnění většiny československého průmyslu není jasné, zda stát nedluží obraným podnikatelům miliardy.
O svá práva se nyní hlásí Tomáš Baťa, potomek nejúspěšnější prvorepublikové podnikatelské rodiny. Pokud uspěje u Evropského soudu, kde si už předloni na Česko stěžoval, mohou jeho příkladu následovat další továrníci.
Podle advokátky Kláry Veselé Samkové, která zastupuje několik rodin postižených znárodněním, mají Baťové velkou šanci na úspěch. Díky svým financím mají na elitní právníky. "Mohou se stát příkladem. Evropský soud funguje tak, že pokud jednou řekne ano, tak bude v obdobných případech rozhodovat stejně," říká advokátka.
Vroce 1945 znárodnilo Československo na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše dvě třetiny zdejšího průmyslu. V dekretech stálo, že za vyvlastněné podniky má stát vyplatit náhradu. Řada postižených lidí ovšem žádné peníze neviděla. Úřady totiž nikdy pořádně nerozhodly, jakým způsobem a v jaké výši náhrady vyplácet.
Kolika podniků by se mohlo případné vyplácení náhrad týkat a kdo má šanci na úspěch, není jasné. Odhady kolísají od několika desítek do několika tisícovek případů. Veselá Samková říká, že podniků, které byly znárodněny bez náhrady, jsou tisíce. Další odborníci jsou skeptičtější. Například Jan Kuklík, ředitel Ústavu právních dějin na pražské právnické fakultě, odhaduje jejich počet na desítky.

"Mohlo by jít řádově o desítky - ne stovky či tisíce případů, avšak některé nároky se týkají rozsáhlého majetku," myslí si Kuklík. První vlna znárodnění z roku 1945 zasáhla podle něj zhruba 3000 největších podniků, což tehdy představovalo asi dvě třetiny československého průmyslového potenciálu.
To je sice vysoké číslo, řada postižených lidí ovšem podle Kuklíka nějakou, i když třeba malou, náhradu dostala nebo na ni naopak vůbec neměla nárok. Samozřejmě jako první vypadli z nároku na náhrady "Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti", jak zněla dobová formulace.
Někteří lidé pak dostali odškodnění na základě tzv. náhradových dohod s některými západními státy. Šlo třeba o Británii, Spojené státy, Švýcarsko nebo Kanadu. Peněz se v tomto případě podle Kuklíka domohli nejen zahraniční vlastníci českých podniků, ale i někteří českoslovenští emigranti. Právě kvůli nedořešeným náhradám za znárodněný majetek ostatně USA až do roku 1982 zadržovaly část československého zlatého pokladu, která se dostala do západoevropských bank krátce před druhou světovou válkou.
Třetí skupinou jsou pak lidé, kteří dostali odškodnění po roce 1989. "Šlo zejména o znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy," vysvětluje Kuklík.
Zjistit, kdo konkrétně má šanci na úspěch je podle něj velmi těžké. Žádná centrální evidence totiž neexistuje, a každý případ je nutné posuzovat individuálně. I tak se podle Kuklíkova odhadu může celkový účet za znárodnění pohybovat v řádu miliard.
Náhrady za znárodnění nejsou jediným vážným problémem, který českému rozpočtu hrozí. Vyplácením miliardových částek totiž může skončit i letité ignorování majitelů domů, kteří mají v bytech "regulované nájemníky". Třetí potencionálně nebezpečnou oblastí jsou nároky sudetských Němců. Tady je ale podle Kuklíka pozice Česka pevnější.

Stránky

Advokátní kancelář Klára Samková s.r.o. je pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu do výše 50 000 000 Kč ročně.

Kromě tohoto pojištění je každý spolupracující advokát pojištěn na částku 7 500 000 Kč ročně.

Pokud advokát zanedbá svou práci tak, že poškodí zájmy svého klienta, vzniklou škodu uhradí klientovi pojišťovna advokáta.