Stanovisko Advokátní kanceláře Klára Samková k nálezu Ústavního soudu III ÚS 1775/22

Dne 30. května 2022 (úterý) vydal Ústavní soud nález ve věci úpravy poměrů k nezletilému, kde advokátní kancelář Kláry Samkové řadu let zastupovala jak před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem, stěžovatele – otce nezletilého.

Dlužno předeslat, že ačkoliv je judikatura Ústavního soudu v opatrovnických věcech všeobecně známá, uvedený nález tuto judikaturu nejenom podpořil a rozvinul, ale ještě navíc naprosto adresně přejel rozsudky OS Praha 6 i MS v Praze „jako suchou stráň“ způsobem, na který skutečně ani v takovýchto případech nejsme zvyklí. Také na práci OSPODu Praha 6 nezbyla nit suchá, zejména z toho důvodu, že tento neučinil ani pokus o zjištění názoru nezletilého, kterému bylo v době rozhodnutí Městským soudem cca 6 let.

Ústní odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, které předcházelo možnosti seznámit se s písemným odůvodněním, dodalo k písemnému vyjádření nálezu Ústavního soudu některé další pozoruhodné připomínky, které stojí za to, aby nezapadly. Především bylo z ústního odůvodnění, které přednesl soudce – zpravodaj – Ludvík David patrné, že Ústavní soud má už skutečně dost hádek rodičů o děti a dále že má také skutečně dost své role „nahrazovače“ dovolacího soudu, když Nejvyšší soud není k přezkumu rodinně-právních záležitostí oprávněn. Je evidentní, že Ústavní soud – pokud si podrží současné názory na rodinně-právní věci i po své personální obměně – bude žádat legislativní změnu v Občanském zákoníku, který by nedůstojné přetahování se o děti s konečnou platností odeslal na smetiště dějin. Směr, kterým se má dle Ústavního soudu legislativní změna Občanského zákoníku ubírat, byl uveden zcela přesně. Konkrétně soudce zpravodaj upozornil na ust. § 907 odst. 2 OZ, který pro zřetelnost stanoviska ÚS uvedeme celý se zdůrazněním pasáží, kterým se Ústavní soud obzvláště věnoval:

§ 907:

„(2) Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.“ 

Soudce zpravodaj ocitoval ust. § 907 odst. 2 celé a dal najevo, že toto ustanovení v zásadě považuje Ústavní soud za protiústavní. Dítě má totiž právo na výchovu od obou rodičů, to jednak, a dále uvedené ustanovení Občanského zákoníku přímo vybízí rodiči k „soutěži“ mezi rodiči, která v žádném případě nemůže být dětem ku prospěchu. Navíc toto „soutěžení v tom, kdo je lepší rodičů, má oporu právě jen v citovaném ustanovení Občanského zákoníku, avšak je v kontradikci s Listinou základních práv a svobod a s Úmluvou o právech dítěte. JUDr. David zdůraznil, že střídavá péče má být základním modelem, ze kterého mají obecné soudy vycházet. Uvedl, že pokud se obecné soudy od střídavé péče odchýlí, pak to musí být řádně zdůvodněno a takové rozhodnutí musí vycházet z řádně provedených a přezkoumatelných důkazů.

Na tomto místě nutno odkázat na písemné odvodnění nálezu Ústavního soudu, které obsahují takové perly, že čtenáři tohoto nálezu nemůže nevytanout na mysli, že 3.senát Ústavního soudu chtěl ve skutečnosti užít zcela jiné, se spisovným jazykem zcela neslučitelné výrazivo. Citujme pár příkladů z odůvodnění nálezu:

• bod 29: „Uvedené závěry obecných soudů jsou neudržitelné, a to z několika důvodů“.

bod 31: „Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu nalézací soud stěžovateli stanovil dle svých slov široký styk, pokud má za to, že jeho praktická péče o nezletilého je slabě průměrná a jeho rodičovská odpovědnost slabší. Logický důvod pak zcela postrádá závěr nalézacího soudu, že opakovaná zpoždění stěžovatele brání v jeho péči o nezletilého, avšak nikoli jeho styku s nezletilým ve stejném rozsahu. Konečně pak Ústavnímu soudu není jasné, jakým způsobem si stěžovatel může „lépe osvojit rodičovské kompetence“, má-li styk v rozsahu od středy do pondělí jednou za čtrnáct dnů, avšak nikoli, měl-li by nezletilého v dané dny ve své péči. Závěr obecných soudů ohledně modelu péče a rozsahu styku tedy postrádá obhajitelný důvod, vede však k nerovnému postavení obou rodičů, kdy rodič pečovatel bez legitimního důvodu cítí větší „oprávnění“ při výchově dítěte a rozhodování v běžných záležitostech s ní související. Vypovídající je v tomto ohledu konstatování vedlejší účastnice v jejím vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel zatím nevyužil možnost „naučit se s vedlejší účastnicí o základních otázkách týkajících se nezletilého komunikovat“.

Zde upozorňujme na vyjádření Ústavním soudem citované (a Ústavní soudce evidentně rozběsňující) vyjádření „vedlejší účastnice“, tedy matky, která předestírá Ústavnímu soudu své údajné oprávnění vychovávat nejen dítě, ale i jeho otce.

Jak již uvedeno výše, i pro mne jako advokátku vykonávající advokátní praxi 29 let převážně oblasti rodinného práva byla nesmlouvavost odůvodnění nálezu Ústavního soudu překvapující. Osobně se obávám pouze jedné věci: ze své praxe vím, že účastníci nikoliv zřídka předestírají před soudem svůj zájem o dítě nečestně a jejích skutečné důvody bývají skryté. Ze strany mužů to bývá nejčastěji pomsta partnerce/manželce, že si „dovolila“ jej opustit, ze strany žen platí totéž ovšem s tím, že nežádají střídavou péči jako muži, ale snaží se dosáhnout úplného zpřetrhání svazku otce a dítěte. Na obou stranách pak přistupují k „zájmu o dítě“ otázky majetkového vyrovnání, kdy „vydírací potenciál“ dítětem je nezanedbatelný. U obou rodičů také hají zcela zásadní roli sociální postoje jejich okolí a snaha rodičů dosáhnout rozhodnutím o střídavé péči vyvinění se z účasti na rozpadu manželství. Snaha každého z rodičů o „zachování tváře“ pak snadno předčí zájem na zdravém uspořádání poměrů dětí. Také ve mně vzbuzuje obavy „zjišťování názoru dítěte. Při vší úctě k participativním právům dítěte dle mého názoru soudy často přehlížejí skutečnost, že dítě si je velmi dobře vědomo toho, v čí moci se nachází a že rodiče budou s jeho výpovědí obeznámeni.  Je otázkou jeho psychického přežití, aby odpovídalo v souladu s předpokládanými zájmy rodiče, kterého ohodnotilo jako „mocnějšího“, tedy v tomto případě více schopného dítěti a případně „zbylému“ rodiči ublížit. V nedávné minulosti jsem veřejně uvedla ( a jsem za to Českou advokátní komorou na základě stížnosti jednoho ze soudců šetřena), že soudcům rozhodujícím v rodinně-právních věcech schází znalosti vývojové psychologie dětí a toto se negativně projevuje v rozhodování soudů. Na tomto svém názoru trvám a jsem přesvědčena o tom, že zde citovaný nález Ústavního soudu směřuje i k nutnosti další specializace soudců, rozhodujících rodinně-právní věci, a to zejména a především právě v oblasti psychologie.

Co se týká zde rozebíraného nálezu, je zajímavé sledovat, co po něm následovalo. Již v pátek 2. 6. jsem obdržela coby právní zástupkyně úspěšného stěžovatele předvolání k dalšímu jednání u stejného soudu a u stejné soudkyně, která zcela pochybný rozsudek první instance vydala. Skutečně pikantní je, že v předvolání bylo uvedeno, abych dodala potvrzení o výdělkových poměrech otce – není zřejmé, zda po matce je požadováno totéž, v předvolání to uvedené nebylo.  K tomuto postupu soudu je nutno uvést následující: 

Zaprvé: protože jde o nové řízení, domnívám se, že soud má znovu ustanovit kolizního opatrovníka. (Který se, mimochodem, k ústavní stížnosti nikterak nepovažoval za nutné vyjádřit). Považuji za nemožné, aby kolizním opatrovníkem byl nadále OSPOD Praha 6, o kterém v ústním odůvodnění soudce – zpravodaj uvedl, že „korunou všech pochybení bylo ignorování práva dítěte vyjádřit svůj názor, ani soud, ani kolizní opatrovník toto nezajistil a názor nezletilého je nezajímal.“ Otec se i poté, co obecné soudy (protiústavně) rozhodly, opakovaně na OSPOD Praha 6 obrátil s prosbou o pomoc k přístupu k nezletilému. Bývalý kolizní opatrovník mu tuto pomoc odmítl s tím, že jeho úloha ve sporu již skončila a jednal s ním způsobem, jako kdyby byl otec rodičovských práv zcela zbaven. Jak považovat takového „kolizního opatrovníka“ za jednajícího se zájmy dítěte mi vskutku uniká.

Zadruhé: Z celého několikaletého řízení zejména před prvoinstančním soudem je zřejmé, že tento soud – OS Praha 6 – postavil své rozhodnutí na důkazech, předestřených „vedlejší účastnicí“ – tedy matkou nezletilého a důkazy, předestírané otcem ignoroval. Tento nerovnoměrný přístup neunikl ani Ústavnímu soudu, který na něj v řadě konkrétních důvodů na př. bod 28 odůvodnění stížnosti) též poukázal. Dlužno dodat, že na všechny nedostatky, které Ústavní soud pojmenoval jako porušení Ústavy, Listiny základních práv a svobod i Úmluvy o právech dítěte, jsme opakovaně, ba soustavně upozorňovali v průběhu celého prvoinstančního i odvolacího řízení – a to zcela bezvýsledně. Přes naši předcházející argumentaci judikaturou Ústavního soudu i procesními předpisy prvoinstanční soud naše argumenty ignoroval, opakovaně jsem si vysloužila z jeho strany „upozornění“ na možnost mého postihu, pakliže budu v obhajobě klienta a jeho práv „nadměrně“ bránit. Jak za této situace důvěřovat soudkyni, která se dle mého názoru zcela zpronevěřila ust. § 80 zákona o soudech a soudcích, a to jmenovitě s odkazem na ust. § 80 odst. 1, které zní:

§ 80

(1) Soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

případně ust. § 80 odst. 3, které zní:

(3) Soudce je povinen vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví. Při své rozhodovací činnosti soudce zejména

a) je povinen poskytnout každému účastníku řízení nebo straně soudního řízení anebo jejich zástupcům plnou možnost k uplatnění jejich práv; nesmí však od nich, s výjimkou případů stanovených zákony o řízení před soudy, jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv,

b) dbá o to, aby jeho rozhodnutí bylo srozumitelně a pečlivě odůvodněno.

Jak za těchto okolností důvěřovat soudu a jeho náhle tak náhle nestrannému rozhodování, je nad moje možnosti chápání. Klient – úspěšný stěžovatel – se oprávněně cítí být jednáním obecných soudů ponížen a významně poškozen. Na tomto místě je třeba říci že ačkoliv vedlejší účastnice – matka nezletilého – líčila před obecnými soudy otce jako osobu s – diplomaticky řečeno s – velmi omezenými schopnostmi a nevyzrálou osobnostní charakteristikou, jedná se o muže, kterého otcovství zastihlo ve „zralém věku“, profesí dopravního pilota. V důsledku protiústavního postupu obecných soudů byla jeho situace vyhodnocena leteckými psychology jako nestabilní a v důsledku toho mu byla pozastavena jeho pilotní licence. Finanční ztráty z tohoto plynoucí jdou do desítek milionů korun... Tento ekonomický aspekt celého případu bude rovněž nutno právně reflektovat.

V důsledku shora uvedeného postupu Obvodního soudu pro Prahu 6 v pondělí odchází z mé kanceláře návrh na vyloučení soudkyně, která v první instanci, přes opakovaná upozornění, rozhodla prakticky ve všech aspektech řízení protiústavně, což zcela zlikvidovalo důvěru úspěšného stěžovatele ve spravedlivé posouzení jeho věci toutéž soudkyní. Stejně tak bude tato procesní žádost obsahovat i žádost o ustanovení kolizního opatrovníka, který by skutečně obhajoval zájmy nezletilého a svou nečinností nekorunoval protiústavní pochybení soudu. Co bude následovat, o tom bude naše kancelář (se souhlasem klienta, který je udělen i k tomuto stanovisku) veřejnost informovat.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

07_nález ÚS - anonymizováno.pdf