Doktorská disertace

     Obhajoba lidských práv

     Práce autorky vychází z předpokladu,že pro správné uchopení problematiky lidských práv je nutno se ptát vůbec posmyslu lidských práv jako právního nástroje. Je tedy nejdříve nutno obhájitsamotnou existenci konstruktu lidských práv a posléze se teprve věnovatobhajobě podle lidských práv.

Zatímto účelem usiluje autorka o odhalení zdroje lidských práv jako esenceprávního pořádku euro-amerického právního prostoru. Tyto zdroje jsou nacházenypomocí paralel mezi právní teorií, evoluční biologií a kulturní evolucí. Naprvní pohled nelze mezi těmito obory nalézt jakékoliv spojení, ovšem na pohleddruhý, který je prohlouben autorčinou více než  estnáctiletou praxív advokacii a celoživotním zájmem o přírodní vědy, jsou tato spojení tak výrazná,že si jich nelze nevšimnout. Předkládaná práce se dělí na dvě části -teoretickou, ve které je pojednáváno o problematice lidských práv   paralelami k přírodním vědám a stránku praktickou, kde jsouukazovány některé příklady obhajoby lidských práv dle  ozitivně-právní úpravylidských práv.

Celé znění disertace

V prvních kapitolách autorka poukazuje na nástroje kulturní evoluce. Tu popisuje jako proces, který vystřídal či významně doplnil biologickou evoluci, která v určité době již nemohla rychlému vývoji lidského druhu stačit. Autorka chápe právo jako významný nástroj kulturní evoluce a regulátor chování. Právní norma pak jakožto mem (tedy rychle se šířící jednotka informace) sehrává v kulturní evoluci obdobnou roli jako gen v evoluci biologické.

     Dále se autorka zabývá nutností spolupráce mezi tzv. vědami přírodními a společenskými, srovnává redukcionistický a holistický způsob nazírání reality a tyto přístupy demonstruje na právním prostředí.

     Ve třetí kapitole se autorka snaží odpovědět na otázku kdy, odkud, jak a proč právo přichází. Vznik práva a právních norem spojuje s okamžikem, kdy se začala formovat lidská civilizace. Tento okamžik je také okamžikem vzniku práva v podobě psaných právních norem. Na otázku odkud a jak odpovídá autorka pomocí teorie memů, za které právní normy považuje.

     Čtvrtá kapitola je založena na jednoduché tezi: Čím většího počtu lidí se ta která norma týká, tím obecnější musí norma být, neboť musí vyhovět více názorům. Kardinální otázkou zůstává, co je determinantem obsahu normy, která je způsobilá jít napříč kulturními prostředími.

     Další kapitola je věnována teorii her, přičemž ze závěru vyplývá, že základní pohnutkou jednání lidského jedince je dosahování vzájemných výhod. Na tuto tezi navazuje kapitola šestá, která označuje altruismus za projev lidského sobectví, přičemž tato forma tak zvaného sobectví je ve skutečnosti prospěšná všem a je stabilizujícím faktorem pro veškerou regulaci a samoregulaci lidského chování. Právo jako regulátor chování je pouze zformulovaným pravidlem, které reguluje konkurenční zájmy subjektů jako entit nadaných přirozeným lidským sobectvím. V sedmé kapitole se autorka opět vrací k teorii memů a jejich vlastnostem. Osmá kapitola spojuje teorii fraktálů s neustálou a nevyhnutelnou expanzí právních norem, přičemž výsledkem úvah na dané téma je zjištění, že jakákoliv legislativní expanze nemůže uspokojivě upravit všechny situace, ke kterým život lidské společnosti vede, a to ze systémových důvodů. Proto je nutno se vrátit k podstatě práva, jehož vyjádření je nacházeno právě ve formulaci lidských práv a základních svobod - tedy v různých katalozích lidských práv.

     Devátá kapitola je již úvodem k části praktické, ve které jsou popisovány případy, ve kterých autorka vystupovala jako advokátka před Evropským soudem pro lidská práva (dále „ESLP"). Úvod k jednotlivým případovým studiím je zdůvodnění, proč práce pojednává pouze o Úmluvě o lidských právech a základních svobodách a jsou naznačeny souvztažnosti této Úmluvy a anglosaského právního systému. Po přehledu případů, z praxe autorky práce následují případové studie samotné.

Prvním druhem případových studií jsou tak zvané  „otcovské" případy, tedy případy, kdy je otcům upírán styk s jejich dětmi. Tyto případy jsou popsány jednak chronologicky, jednak s ohledem na vývoj postoje a rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva. Prvním případem je případ pana Přemysla Donáta, který je popisován jako jasná diskriminace stěžovatele - otce a fyzicky postiženého člověka, přičemž k diskriminaci dochází jak v rozhodnutích vnitrostátních soudů, tak i v rozhodnutí ESLP. Dalším popisovaným případem je případ pana Evžena Voleského, který je ESLP označován jako zlomový a ze kterého vychází i všechna následující rozhodnutí ESLP ve „věcech otců". V tomto případě bylo poprvé zkonstatováno porušení práva na spravedlivý proces, zejména s ohledem na přiměřenost lhůty, ve které bylo, respektive nebylo vnitrostátními soudy ČR rozhodnuto. Dalším popisovaným případem je případ pana Václava Kříže a zmíněn je i případ pana Nenada Pedoviče. Posledním zmiňovaným „otcovským" případem je případ pana Luboše Patery, v jehož věci bylo Evropským soudem pro lidská práva rozhodnuto v březnu tohoto roku. Uvedený případ je zajímavý tím, že na Evropský soud pro lidská práva se postupně obrátila jednak manželka pana Patery, Radka Paterová, jednak L. Patera. ESLP však oba případy posoudil rozdílně, což práce hodnotí jako  jednoznačný krok zpět ve vývoji judikatury ESLP.

     Případová část práce pokračuje popisem ochrany vlastnického práva. Právo vlastnit majetek je odvozováno od biologické podstaty člověka a jeho potřeby materiálně zabezpečit sebe a své potomky. Podrobnějšího rozboru se dostává případu Hutten - Czapská proti Polsku, ve kterém byla řešena otázka oprávněnosti regulace nájemného bytů. Částečně je nastíněn i obdobný problém, který nyní prezentují majitelé nájemních domů obdobnou stížností u Evropského soudu pro lidská práva.

     V závěru se práce zabývá skutečným významem lidských práv. Ten je spatřován v tom, že případy ochrany lidských práv jsou vlastně testovacími případy funkčnosti celého systému právního řádu dané jurisdikce. To, že při tomto testování se dostane ochrany i jednotlivým stěžovatelům, je v podstatě pouze vedlejším produktem hlavní úlohy aplikace lidských práv. Touto hlavní úlohou je zpětná vazba systému o jeho fungování či nefungování. Celý tento systém vychází z biologické predestinace jednání lidské společnosti, na kterou navázaly nástroje kulturní evoluce. Ačkoliv lidská práva tak v pojetí práce ztrácejí svoje výsostné humanistické postavení, dostává se jim postavení nepoměrně významnějšího a zásadnějšího - postavení „hlídacího psa" celého systému, ve kterém funguje euro-americká civilizace.