Červencový Právní barometr Lidových novin
28. 8. 2016
Od ledna 2016 se pravidelně účastním ankety Lidových novin na téma přímo související s právem a justicí. Lidové noviny každý měsíc vypisují jedno téma. Seznámím vás vždy se svým názorem. I pro mne bude zajímavé, jak „zapadne“ do názoru mých kolegů.
Otázka: Měl by být v Česku znovu zaveden trest smrti? (Dlouhodobě to podporuje veřejnost, minulý týden byl zveřejněn průzkum CVVM, kde bylo 58 % pro, 30 % proti. Aktuálně má být obnoven v Turecku.)
SE ZAVEDENÍM TRESTU SMRTI V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NESOUHLASÍM
Trest smrti má oproti jiným trestům jednu podstatnou nevýhodu: nelze odvolat. Jakmile je jednou vykonán, nelze jej zrušit. Tato absolutnost trestu je důvodem stálých rozpaků, který jeho existenci provází. Tyto rozpaky, či spíše rozpolcenost, pramení z toho, že trest smrti je v zemích, kde byl či je provozován, vyhraněn pro naprosto nejtěžší zločiny, obvykle několikanásobné vrahy. Jeho alternativu je doživotní trest, obvykle bez možnosti milosti či amnestie. Zde přistupuje následující úvaha: i když je alternativní trest doživotní – může být změněn. Když ničím jiným, tak útěkem odsouzeného, státním převratem, přece jen amnestií. Což lidé těžce nesou, protože to vnímají jako „nespravedlivé“ vůči původnímu spravedlivému odsouzení. Chtějí – a to naprosto správně – aby trest, zde tedy doživotní trest – byl vykonán. To, co je na trestu smrti tak odpudivé, totiž jeho definitivnost, jim přináší – možná paradoxně – právě tu jistotu spravedlnosti. Druhým aspektem, proč lidé chtějí rest smrti, je nesnesitelnost pomyšlení, že ačkoliv oběti vraha už nežijí, vrah sám si užívá života. Oko za oko – zub za zub. Kdo život vzal, nemá právo jej sám žít. To je logika, proti které se vlastně nedá nic namítat.
Nyní však přicházíme k té další stránce, a to k té, která mne nutí říci: trest smrti? NIKDY!!!
Nejenže nemá preventivní povahu, jak by se „normálním“ lidem zdálo. Jestliže totiž člověk spáchá skutečně takový zločin, že přichází do úvahy odsouzení k trestu smrti, pak takový člověk vůbec není schopen úvahy, která by případně mohla vést k tomu, aby takový čin nespáchal. Vzorec chování, jehož součástí je předvídání, hodnocení rizik, nedaj Bože ještě nějaká etika, to mu je nejen cizí, leč povětšinou zcela neznámé. Daleko horší je, že trest smrti nezaručí to, po čem lidem prahnou nejvíce, totiž spravedlivý trest. Je zde totiž převeliká pravděpodobnost, že trest bude NESPRAVEDLIVÝ. Se znalostí dnešních trestních soudů a trestního soudnictví, po 22 letech výkonu advokátní praxe, poté, co jsem navštívila převážnou část českých věznic alespoň na úrovni výslechových cel (ale ano, v 1990 těsně po amnestii jsem v rámci akce Občanského fóra prolezla i vnitřek celých Valdic a mluvila i s těmi, kteří amnestii nedostali, a to teda už bylo něco) jsem naprosto přesvědčena, že ¼ - 1/3 vězňů nemá v českých věznicích co dělat. Přesvědčila jsem se, že hodnocení soudů je povrchní, ledabylé, někdy dokonce účelově zmanipulované aby se zakryly závažná protizákonná pochybení policie – na příklad tak, jak tomu bylo v případě mého klienta Skendera Bojku, který byl odsouzen za pokus o vraždu a o kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že se jednalo o domnělou obranu, tedy tak zvaně okolnost vylučující protiprávnost jednání. Dalším zdrojem pochybení soudů je jejich naprostý nezájem o psychický stav odsouzených. Neznalost spojená s naprostou lhostejností a profesní otupělostí. Pokud bych tomu měla dodat ještě svůj názor na soudní znalce z oboru psychologie, psychiatrie, případně zdravotnictví, stal by se tento můj článeček nepublikovatelný. Stačí se podívat na to, jak dopadla odsouzená a posléze osvobozená „sestra smrt“. Stačí se podívat, jak se zachází se znalci a znaleckými posudky v případě Kramný. Fascinuje mne, že pod záminkou „šetření financí“, což tedy, rozuměj, je v nejhorším případě nějakých 80 000 za konziliární znalecký posudek, se riskuje závažné pochybení v diagnóze obžalovaného/odsouzeného. Ano, já vím – jsou to prachy... ale nejsou na světě vyšší hodnoty než peníze, na příklad spravedlnost? Neochota soudců přemýšlet nad případem jinak než v zajetých kolejích a skutečně vidět – zřít – důkazy v celé jejich šíři a v celé jejich šíři je hodnotit, mne jednou dokonce dovedla k tom, že jsem na jistou trestní soudkyni v soudní síni věznice v Klášterci nad Ohří řvala (ano, přiznám se, řvala...), že jediným realistickým důvodem, pro který zamítne návrh mého klienta na podmínečné propuštění z výkonu trestu, je její přesvědčení, že se místní věznice přemění v Lurdy a u dotyčného dojde k náhlému uzdravení z jeho několika psychických poruch. Ve věznici neměl co dělat – měl být na léčení, možná v detenci, možná i celoživotní, ale rozhodně ne ve vězení, ze kterého, mimochodem, vyjde ve stejně nepříčetném stavu, v jakémbyl do ní uvržen. Co myslíte? Propustila? Nařídila komplexní psychologické/psychiatrické vyšetření? Samozřejmě, že ne …
Zkrátka: za tohoto stavu českého trestního soudnictví souhlasit se zavedením trestu smrti znamená s pravděpodobností blížící se jistotě se na vykonání trestu smrti, a to nespravedlivého trestu, podílet. Protože jestli si někdo myslí, že pochybení, z nichž některá jsem naznačila, se vyhnou těm nejzávažnějším případům, že proces s obviněními z vraždy nelze zmanipulovat, pak se ovšem přeukrutně mýlí. Lze jej zmanipulovat. Vím minimálně o jednom případu, kde jsem o nevinně odsouzeného za vraždu přesvědčena, a tím je případ Vlastimila Pechance, skinheada odsouzeného za vraždu Roma Oty Absolona ve Svitavách, někdy v roce 2003. Pokud by byl i takovýto člověk odsouzen k smrti, odmítám za to nést zodpovědnost. Raději budu platit vyšší daně (ano, budu), abych ty vrahy ve věznici nakrmila. I za cenu, že se mi budou smát do očí. I za jakoukoliv další cenu. Protože lidské trosky, které ve výkonu výjimečného trestu skončí právem, nemají sebemenší právo mne hodnotit, takže jejich hodnocení se mne ani dotknout nemůže. A pokud by se někdo ocitnul za mřížemi neprávem, zbývá pořád šance na spravedlnost… na které se chci podílet.
A co na to moji kolegové?
Advokátní kancelář Klára Samková s.r.o. je pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu do výše 50 000 000 Kč ročně.
Kromě tohoto pojištění je každý spolupracující advokát pojištěn na částku 7 500 000 Kč ročně.
Pokud advokát zanedbá svou práci tak, že poškodí zájmy svého klienta, vzniklou škodu uhradí klientovi pojišťovna advokáta.