Bít či nebít – to je oč tu běží...

Publikováno: časopis Rodinné listy 00/11, vydavatelství Havlíček Brain Team, prosinec 2011  

Svého času se paní ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková pokusila vyprodukovat zákon, který by zakazoval bití dětí. Tímto nápadem se rozvířila sousta emocí a to bylo vše. Jako obvykle se zapomnělo na právo, i když to je vlastně všechno jednoduché.

Nejdříve si řekněme, co to „bití dětí“ je. Obvykle se bití dětí zdůvodňuje dvěma pohnutkami: prvním je výchova, druhým je trest. Osobně pochybuji, že by se kdokoliv dal k čemukoliv vychovat bitím a jak známo z psychologie již od dob Makarenka, motivovat někoho ke kladným výkonům strachem z bití, je silně neúčinné. K otázce bití jako trestu se vrátíme dále.

Bití jako právem reprobované jednání 

Podívejme se na bití z hlediska obecného, bez ohledu na to, kdo bije koho: Jestliže jedna dospělá osoba zbije druhou dospělou osobu, obvykle je možno toto jednání bijícího podřadit pod některou z následujících skutkových podstat trestných činů.

K výběru připadá v úvahu § 146 TZ – ublížení na zdraví, přičemž ve druhém odstavci je tento trestný čin kvalifikován jako závažnější, pokud je spáchán na dítěti mladším patnácti let. Velmi pěknou možnost užití nabízí také § 177 TZ, útisk, kterého se dopustí ten, „kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.“ Těžko znám závislejší osobu než dítě. Je ekonomicky zcela závislé na svých rodičích, nemůže se z této závislosti vymanit a svou situaci vlastním přičiněním zlepšit. Klasika je §198 – týrání svěřené osoby, kterého se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Zde se ovšem naskýtá otázka, zda cizí dítě jest zmlátiti možno, co by se při prohození rolí – já budu mlátit tvoje dítě, ty bude mlátit moje dítě – mohlo ukázat jako velmi vhodné pro získání beztrestnosti. Stejně tak je klasika §358 – výtržnictví, kterého se dopustí zejména ten, kdo na veřejném místě ...napadne jiného. Je snad zbití dítěte něco jiného než jeho napadení?

Aby takováto jednání mohla být klasifikována jako trestný čin (přečin), musí k jednání dojít v rámci úmyslného zavinění. Pochybuji, že by kdy kdo někoho zmlátil neúmyslně, nevěda/nevědouc co činí.... 

O tom, že vztáhnutí ruky na dítě (a to včetně “plácnutí přes zadek“) je vždy jednáním s vysokou mírou společenské nebezpečnosti, svědčí i fakt, že právě dítě je pod zvláštní ochranou státu, neboť čl. 32 Listiny základních práv a svobod zní: „Rodičovství a rodina je pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.“

Bití jako trest aneb Případ Tyrer

Nyní ovšem k bití dětí jako trestu za nežádoucí chování. V diskusích vedených zda bít či nebít se pozapomnělo na skutečnost, že máme autoritu, pod její křídla je možno se vždy uchýlit a najdeme radu a zastání jako blahé paměti čtenáři Mladého světa v poradní rubrice tetičky Sally. Tímto spásonosným přístavem zdrojem všech rad a pomocí je pochopitelně Evropský soud pro lidská práva a jeho ustálená judikatura. Ve věci bití dětí zde pravda hojná judikatura není, není také nejnovější, ale přesto je možno i z toho jediného případu, který se dané problematiky dotýká, dozvědět mnoho zajímavého a relevantního.

Otázkou přípustnosti bití dětí jako trestu se zabývá případ Tyrer v. Velká Británie z 25. dubna 1978, číslo 5856/72, projednávaný jak Komisí pro lidská práva, tak posléze i Soudem. 

Okolnosti případu jsou tyto: Dle zvláštní judikatury, panující na ostrově Man, který tvoří samostatnou jurisdikci Království Velké Británie a Severního Irska, bylo dovoleno trestat děti mužského pohlaví ve stáří 10 – 14 let trestem šesti ran rákoskou a mladíky ve věku 14 – 17 let trestem až dvanácti ran březovou holí. Tyto tresty se uplatňovaly v případě, že dotyčný chlapec či mladík bezdůvodně napadnul nebo zbil jinou osobu, případně používal „provokující jazyk nebo jednání, směřující k porušení míru“.

Anthony Tyrer, kterému bylo v době události, v roce 1972, 15 let a který před tím nebyl nikdy nijak trestán, byl shledán soudem pro mladistvé vinným z protiprávního napadení a zranění staršího žáka jeho školy. Tohoto napadení se mladistvý delikvent dopustil se třemi dalšími spolužáky. Důvodem, proč dalšího mladíka zmlátili, bylo, že napadený na ně žaloval, že si dotyční vzali do školy pivo, za což útočníci dostali rákoskou. (Musím říci, že bych chtěla mít starosti Soudu pro mladistvé ostrova Man....) Stěžovatel k Evropskému soudu pro lidská práva byl odsouzen téhož dne, kdy se sám zúčastnil nakládačky spolužákovi, a jako trest mu byly vyměřeny tři rány březovou holí. Viník se proti rozsudku o trestu odvolal, avšak neúspěšně, neboť odvolací soud usoudil, že napadení spolužáka nebylo ze strany oběti vyprovokované a zranění oběti byla vážná. Pan Tyrer byl proto lékařsky prozkoumán, zda je schopen snést trest a stejného dne, kdy bylo odvolání zamítnuto, byly panu Tyrerovi pod lékařským dohledem, za přítomnosti jeho otce na policejní stanici vyplaceny tři rány březovou holí. Stěžovatel – jak konstatoval Evropský soud – si musel stáhnout kalhoty a trenky a ohnout se přes lavici, ve kteréžto poloze byl přidržován dvěma policisty, zatímco třetí vykonával trest. Po třetí ráně se pan otec přestal ovládat, začal se sápat na policistu a musel být zadržen. Bylo konstatováno, že potrestanému naběhly na zadku stopy po ranách, avšak kůže nebyla protržena. Dotyčný měl příslušnou sedací část bolestivou asi týden a půl.

(Tak mě tak napadá, jestli by při aplikaci tohoto zákona s ohledem na poměry v českých školách populace českých bříz stačila, o rákosu nehovoře).

Ačkoliv se tento případ jeví už skutečně poněkud neaktuální – ostatně i na jeho základě byl příslušný zákon na ostrově Man zrušen – přesto se jak Komise, tak posléze Soud případem s plnou vážností zabývali a došli k některým právním závěrům, které i dnes mají svoji relevanci. 

Komise se zabývala otázkou, zda je stížnost přijatelná z důvodu porušení dvou článků Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a to čl. 3 – ponižující a nelidské zacházení a dále čl. 14 ve spojitosti s čl. 3, kdy přicházelo v úvahu, že stěžovatel byl diskriminován pro svůj věk a příslušnost k mužskému rodu.

V prosinci 1976 dospěla Komise k závěru, že stížnost je přijatelná ke zkoumání pro podezření z porušení čl. 3 a že není potřebné zkoumat, jak to je s článkem 14. 

Od tohoto okamžiku se podle starého znění Úmluvy začal stížností zabývat samotný Soud a konečně se dostáváme k právním závěrům, které jsou zajímavé i po pětatřiceti letech:

Soud se totiž zabýval tím, zda stěžovatelovo potrestání dosáhlo úrovně „mučení“ ve smyslu čl. 3 Úmluvy a dále, zda se jednalo o „nehumánní jednání“, případně o „ponižující zacházení“, případně zda došlo k takovému druhu trestu, který je možný pokládat za „nehumánní trest“. 

Po prozkoumání stanoviska Komise i celého případu dospěl soud k závěru, že potrestání stěžovatele nedosáhlo úrovně „nelidského trestání“ tak, jak je má na mysli čl. 3. Zbylo tedy ke zkoumání, zda tento trest naplnil kategorii „ponižujícího zacházení“, případně „ponižujícího trestu“.

Ponižující trest 

Soud vyšel z úvahy, že každá osoba může být ponížena už tím, že je uznána vinou. Ponížení tím, že je zločinec uznán vinným, je dokonce jedním z druhů právního trestu. Pro to, aby byl naplněn čl. 3 Úmluvy, však nestačí, aby ponížení pramenilo z uznání viny, ale toto ponížení musí vyplývat ze způsobu výkonu trestu, který byl uvalen na odsouzeného. 

Aby byl porušen čl. 3 Úmluvy v tom smyslu, že je trest „ponižující“, musí tento trest dosáhnout určité úrovně ještě dalšího ponížení, než jen prostého konstatování viny. Záleží zde ovšem na okolnostech případu, na kontextu, ve kterém je trest vykonán a na způsobu a metodě výkonu trestu.

V daném případě generální prokurátor ostrova Man uváděl, že tento trest, kterému byl vystaven pan Tyrer, je, respektive byl, velmi efektivní právě pro ten odstrašující účinek a ponížení, které je v trestu obsaženo. Generální prokurátor také zdůraznil, že trest byl vykonán v soukromí a bez toho, aby jméno potrestaného bylo zveřejněno. 

Soud pečlivě zvažoval slova pana generálního, protože právě publicita je velmi relevantním faktorem pro zhodnocení, zda došlo či nedošlo k ponižujícímu trestu. Soud však dospěl k závěru, že trest BYL PONIŽUJÍCÍ, neboť rebelující žák byl PONÍŽEN VE SVÝCH VLASTNÍCH OČÍCH.   

Přiznám se, že když jsem rozhodnutí četla, byla jsem sama zvědavá, jak soud rozhodl, a říkala jsem si, že je to lepší než detektivka. Když jsem došla ke zmíněnému stanovisku generálního prokurátora, byla jsem zcela na jeho straně. Jasně! Nářez se odehrával v soukromí policejní stanice, tak o co jde. Nad rozhodnutím soudu jsem se dále zamyslela a svůj názor jsem následně změnila. To, že patnáctiletý chlapec musí stáhnout trenky (a to jsme v roce 1972, nikoliv dnes) před pěti muži, z nichž jeden je jeho vlastní otec, kterému je zároveň odepřeno právo činit to, k čemu jsou otcové určeni, totiž ochránit své dítě, to je nesmírně ponižující, i kdyby se tak dělo v úplné izolaci. Dovedu si představit, že sám chlapec považoval trest za velmi nepřiměřený a nespravedlivý, protože on sám „spravedlivě potrestal“ spolužáka, který se dopustil mezi pubescenty obzvláště odsuzovaného jednání – totiž bonzáctví. Za uplatnění tohoto svého spravedlivého hněvu si týden a půl nemohl sednout a minimálně pět osob vědělo, proč.... Právě v této době vrcholné puberty je sebevědomí dospívajících velmi zranitelné a i když samozřejmě nelze akceptovat, aby si dospívající mládež vyřizovala mezi sebou účty způsobem, jakého se účastnil Anthony, s tresty je nutno zacházet opatrně. Při zkoumání další argumentace Soudu jsem skoro nabyla dojmu, že senát vedený Balladorem Pallieri tvořili samí odchovanci našeho milého doktora Matějíčka, nezapomenutelného odborníka na dětskou duši. 

Soud totiž dále poukázal ještě na další aspekty, které jednoznačně vypovídají o tom, že trest vykonaný na Anthonym Tyrerovi, byl nepřiměřeně ponižující.

Základem trestu totiž byl tělesný trest, který zahrnoval skutečnost, že jedna lidská bytost způsobuje druhé lidské bytosti fyzické násilí. Toto násilí bylo institucionalizované a prostupovalo celou aurou (ano, představte si, že Soud zná slovo aura...) oficiální procedury výkonu trestu. Soud dospěl k závěru, že právě tento fakt, totiž to, že jedna lidská bytost institucionalizovaně ubližuje druhé lidské bytosti, bylo pro delikventa něco zcela cizího, takže k fyzickým mukám, které přestupitel zakusil, je nutno připočíst i mentální – duševní muka, kdy stěžovatel musel počítat s násilím, které na něj dopadne. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že stěžovatel se stal obětí trestu, v němž byly obsaženy takové ponižující elementy, že trest dosáhnul míry, které charakterizují „ponižující trest“. Článek 3 Úmluvy byl tedy dle rozhodnutí Soudu porušen, a to při hlasování šest ku jednomu. Hlas, který byl proti, patřil pochopitelně britskému soudci, který k rozhodnutí připojil disent, jehož obsah ovšem tvořila námitka, která dotyčného soudce v mých očích zcela degradovala. Disentující soudce totiž tvrdil, že „klíčovým faktorem k posuzovanému případu“ je skutečnost, že „trest směřoval vůči mladistvému, nikoliv proti dospělému“. Dle jeho názoru tedy mládež mlátit dovoleno. Jak vidět tak od dob „Otroka lampy“ Ruyarda Kiplinga se mnoho nezměnilo. Ostatně, jaký jiný názor chtít od soudce, kterým byl Sir Gerald Fitzmaurice, mladší syn vice-admirála Sira Maurice Swynfen Fitzmaurice, irského peera, který získal právnické vzdělání na Gonville and Caius College v Cambridge. Asi měl pan QC (Queen's Counsel, tedy právník jmenovaný coby poradce královny jejím speciálním dekretem) na střední škole sám krušný život, takže jej hodlal dopřát i následujícím generacím. Vyhrál si s tím „odlišným stanoviskem“ na sedm stránek, zatímco samotné rozhodnutí Soudu, včetně hlavičky a popisu situace, zabralo stránek čtrnáct. Obávám se, že čas mu ovšem za pravdu nedal. 

Aktuální pohled

Nyní přichází na řadu zhodnocení případu Anthonyho Tyrera s ohledem na dnešní situaci, a to přes to, že by se na první pohled by se mohlo zdát, že dnešní době nemá co říci. Institucionalizované tělesné tresty neexistují nejen v civilizované Evropě, ale dokonce ani u nás. Přesto je mlácení dětí „z výchovných důvodů“ považováno za standard. Proto se domnívám, že nám i dnes má rozsudek co říci.

Předně: tělesný trest vykonaný na dítěti je pro dítě vždy ponižující, a to nejen z hlediska fyzické újmy, ale především z hlediska újmy psychické, která může být nevratného charakteru. I když rodič, který je v českých poměrech nejčastějším vykonavatelem trestu na dítěti, není oficiální státní instituce, je jeho chování a jednání státem tolerováno a nesankcionováno. Je to vlastně pozůstatek moci „pater familias“, který v dobách platnosti původního římského práva měl nad svými dětmi absolutní moc, včetně práva svoje dítě zabít. Stát jakoby mlčky této absolutní rodičovské moci přitakává a tím jí dává svoje mocenské posvěcení. Rodič jako kdyby se stával zplnomocněncem státu s uděleným mu právem svoje dítě bít. V tomto směru je tedy jedno, zda k potrestání dítěte bitím dochází vlastním rodičem, cizí osobou či přímo státem. Ponížení a „státní požehnání“ je z tohoto jednání zřetelně patrné. 

Z uvedeného případu je zřejmé, že bití dítěte, ať jako „výchovného prostředku“, tak jako trestu, je porušením Úmluvy o lidských právech. Dlužno tedy konstatovat, že celá debata, vyprovokovaná paní ministryní Stehlíkovou, byla v podstatě zbytečná: debatovat nebylo o čem, na místě bylo pouze přijmout příslušné zákonné ustanovení coby vnitrostátní implementaci rozhodnutí ESLP, které má tak jako všechny rozsudky v podstatě spíše než charakter individuálního právního aktu charakter právní normy. Doufejme, že tohoto legislativního záměru se chopí alespoň některá další kompetentní osoba. Bude ale muset počítat s tím, že, ačkoliv bude prokazatelně osobou dospělou, bude mu či jí od mnohačetných zastánců fyzických trestů i výchovných štulců hrozit pěkná nakládačka.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D., advokátka