Advokátka Klára A. Samková: „Úlohou práva není hodnotit. Úlohou práva je pomáhat lidem žít“

Vnímání lidských práv může být různé – velmi specifický pohled pak mají právníci. Advokátka Klára A. Samková tak objasňuje, jak vnímá prosazování práv minorit, vysvětluje, proč dosahování rovnosti pomocí systémových nástrojů není zrovna ideální, a také vysílá jasný apel týkající se nedostatečnosti české legislativy vzhledem k rodičovství leseb a gayů.

Paní doktorko, vaše právní kariéra byla v počátcích spjata s pro-romským aktivismem. Byla jste jedna z prvních, kdo se v někdejším Československu zasazoval za rovnoprávné postavení Romů. Jak hodnotíte stav romské otázky dnes?

Především nutno říci, že moje pro-romské aktivity jsou již dávno minulostí, protože moje koncepce řešení problému soužití Romů a majoritní české společnost byla jako celek odmítnuta. Byla to idea, kterou propagovala již zaniklá strana Romská občanská iniciativa, a tato idea byla postavena na důsledné emancipaci Romů v české společnosti. Tedy, byla postavena na rovnosti šancí, nikoliv na rovnosti výsledku. Jejím základem bylo národně-obrozenecké romské hnutí v tom smyslu, že národní identita je součástí osobní identity každého jedince a v momentě, kdy se kohokoliv snažíte tak zvaně „převychovat“, tak i při sebelepším úmyslu mu prostě kus té jeho duše berete. Toto pojetí, které vycházelo z mých rozsáhlých studií způsobů řešení problematiky původního obyvatelstva a Afroameričanů jak v USA, tak v Kanadě, a to i s přihlédnutím k „vychovávání“ Aboriginců v Austrálii, se nesetkalo s úspěchem. Místo toho vláda zvolila cestu pozitivní diskriminace. Výsledky vidíme – tedy, já je, bohužel, vidím tak, že k zásadnímu posunu v řešení „romské otázky“ nedošlo. Proto jsem k řešení problémů jakékoliv minority coby rovnosti výsledků velmi skeptická.

Rovná práva minorit jsou ale tematizována v řadě rovin – a vzniká mnoho strategií a plánů, jak jejich práva prosadit. Nejsou tedy efektivní?

Werich s Voskovcem mají jednu slavnou píseň, ve které se doporučuje: „Čtěte Bibli, tam to všechno je“. Já – coby právnička postižená profesní deformací – toto doporučení vztahuji na Listinu základních práv a svobod. Čtěte Listinu, tam to všechno je. Její článek 1 zní: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Na této formulaci naprosto zásadně lpím, trvám na ní a myslím, že k ní není třeba nic dodávat. „Rovnost v důstojnosti a právech“ je prostě vše.

Listina základních práv a svobod ale není zrovna dokument, který by např. reálně podporoval rovné zastoupení žen a mužů v různých profesích apod. K tomu jsou např. v zahraničí užívány kvóty. Jak se stavíte k tomuto systému dosahování rovnosti?

Jak jsem již zmínila, rovnost příležitostí není totéž co rovnost výsledků. Proto se na prosazování kvót, a to pro kohokoliv, dívám velmi zdrženlivě. Jiná věc je, že „skleněný strop“ prostě existuje. Je nutno do něj bušit, ale ne tak, že se vybraným jedincům do něj provrtá otvor, aby jím mohli prolézt. On totiž ten strop zůstane i nadále a ti, kteří se jím protáhli, pak slouží té dusící části společnosti, která ten strop vybudovala a udržuje jej, jako alibi. V podstatě jsou jimi zneužiti ve stylu „ale podívejte se, vždyť my máme na kandidátce (v představenstvu, mezi zaměstnanci) taky…Romy…ženy…homosexuály…transgender lidi…“ A co je ještě horší, tito lidé, kterým se podařilo „prolézt“, si často vůbec nejsou schopni uvědomit, jak tragicky jsou zneužiti, a to proti své vlastní komunitě! Nastávají pak různé roztržky právě mezi částí oné skupiny, která prostě ten skleněný strop „nedala“, a vybraným jedincem, který byl – často uměle – prosoukán nahoru. A tím dochází k dalšímu rozdělení dané komunity a jejímu oslabení. Prostě „rozděl a panuj“ platí i v tomto modelu.

Podle těch, kdo prosazují systémové dosahování rovného zastoupení žen a mužů na pracovišti, jsou ale takto složené týmy kreativnější, výkonnější a obecně mají lepší výsledky. Naopak kolektivy tvořené výhradně ženami bývají často zesměšňovány, není tedy i v zájmu žen dokázat (byť třeba díky kvótám), že jsou stejně schopné jako muži?

Advokátní praxi vykonávám 27 let, což je naprosto nechutně dlouho. Mám advokátní kancelář, která – s jednou výjimkou mého asistenta – je naprosto ženská. To samozřejmě ovlivňuje celé pracovní prostředí, které je opravdu hodně jiné než na „koedukovaných“ pracovištích. My prostě mezi sebou nesoutěžíme. Je to tak úlevné! V životě je jen pár věcí, na které jsem hrdá, že se mi povedly, a na jednom z prvních míst je, že ke mně do práce se lidi těší. A to prostě proto, že si navzájem neokopáváme kotníky. Ženský kolektiv jako kolektiv slepic, jak je obvykle prezentován, je dán vneseným prvkem mužské soutěživosti – a toho už mám fakt plné zuby. V tomto směru jsem feministka a tuto část mužské povahy prostě odmítám. Hry s nulovým součtem mne nezajímají a odmítám je hrát.

Když už jste se označila za feministku, tento pojem je také vykládán velmi různě, v extrémních případech se lze dokonce setkat s tím, že feministky jsou ženy, které nenávidí muže. Jak tedy feminismus vnímáte vy a co považujete za základní podstatu emancipace?

Pokud se podívám na feminismus z širšího pohledu, pak musím s jistou dávkou lítosti konstatovat, že za vším jsou prachy. Základem emancipace – a to jakékoliv – jsou totiž ekonomické zdroje. A zde jsou ženy opravdu handicapovány, protože péče o děti, zejména malé děti, je úplně vyřazuje z ekonomického provozu. Na to prostě společnost musí brát ohled a také do jisté míry bere, a to pomocí institutu Společného jmění manželů. Svého času se bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR, JUDr. Roman Fiala, nechal slyšet, že SJM je přežitek. No jasně! Pro něj, superiorně postaveného bílého muže, samozřejmě je! Kolik jsem však již vyslechla příběhů, kdy se žena, která měla stejné vzdělání jako její manžel, zcela vzdala kariéry proto, aby se naplno věnovala dětem a podpoře manželovy kariéry – a po dvacetiletém manželství se najednou dozvěděla ono klasické „neplatíš – tak nepřepínej“ a vyslechla urážky, že se nechala jen vydržovat! Pokud ke mně přijde takováto žena coby klientka, musím říci, že nasazuji ty nejtvrdší páky, abych ji ochránila… Bohužel však musím trvat na tom, že každá žena, a to i bez ohledu na mateřství, se musí o sebe ekonomicky postarat. Že by to bylo spravedlivé, to tedy není. Avšak pokud bude bráno mateřství jako „dovolená“ a takto také veřejně prezentováno, včetně rodičovské almužny, těžko s tím nadělat co jiného.

Hájení žen v rámci rozvodových řízení je jednou z oblastí, jíž se věnujete poměrně intenzivně. A tak se další otázka přímo nabízí – opravdu je tradiční, potažmo „klasická“ rodina tím, co je třeba tolik chránit?

Dnešní rodina je výlučně horizontální. Základem je první rodičovský pár, který má spolu děti. Když se toto manželství rozpadne, rodiče si najdou nové partnery a s nimi mají další děti, tedy vzniknou dva „druhy“ nevlastních sourozenců původních dětí. Ovšem noví partneři původních rodičů často také přicházejí z rozpadlého svazku, přičemž se svými protějšky mají děti. Tím dochází k jakémusi zvláštnímu sřetězení dětí, kdy mnohé z nich spolu nemají naprosto nic společného, ale přesto se jejich životy navzájem zásadně ovlivňují, minimálně tím, že se celý tento řetězec dětí musí při úpravě poměrů „sladit“ na styky dětí s rodiči v sudé či liché týdny, aby nové rodiny mohly nějak fungovat. Což tedy bývá naprosto neřešitelný problém, protože stačí, aby se mezi partnery našel jeden blb, který se „kousne“, a je ovlivněno nějakých 20 – 30 lidí (včetně prarodičů) ve svém rodinném uspořádání. No, povídaj mi, Roubíček, za těchto okolností něco o „klasické rodině“ – vždyť na tohle se nezmůžou ani židovské vtipy o blondýnách s policajty navrch!

Právě „klasická“ rodina, která i dle toho, co jste právě sama popsala, v podstatě neexistuje, je ale prý ohrožena rodinami duhovými, tedy těmi, které tvoří páry leseb, či gayů a jejich děti. Mají tedy lesby a gayové „právo“ na to mít děti?

Jak jsem již říkala, jsem profesně deformovaná, tak si teď se mnou užijte důsledků mých dvou doktorátů z právní teorie: Co je to právo? Právo je systém, který reguluje VE SPOLEČNOSTI EXISTUJÍCÍ VZTAHY tak, aby se předešlo co největšímu množství kolizí mezi osobami a síly na zdolávání kolizí ušetřené se mohly efektivně využít k jiným účelům, například k získávání ekonomických zdrojů. To je moje definice práva, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by mi ji vyvrátil. Prosím, všimněte si toho, že právo řeší JIŽ EXISTUJÍCÍ vztahy. Ono žádné nevytváří. Právo je reaktivní. Dám příklad: protože existují vraždy, tak se trestní právo zabývá vraždami a říká „ne, ne, ne, holečku, tohle dělat nebudeš a jestli budeš, šoupneme tě do kameňa“. Pakliže by vraždy neexistovaly, žádná ustanovení ohledně vražd by samozřejmě taky nebyla.

A úplně stejné to je s rodičovstvím homosexuálů. Debata o tom, jestli homosexuální páry mohou, či nemohou mít děti (a to jak páry lesbické, tak i páry gayů) mi připadá totálně zbytečná. Oni je už mají a nikoho se neptají. Být lesba nebo gay totiž neznamená, že dotyčný je neplodný. Což majoritní společnost tak nějak zaměňuje. A kdo tvrdí, že gayové a lesby děti nemají, tomu doporučuji studený obkládek, aspirin a vypotit, aby se zase dostal do kontaktu s realitou.

Bohužel to, že duhové rodiny existují, ale odmítá připustit např. naše politická reprezentace – a pro-LGBT organizace upozorňují na to, že rodiny párů stejného pohlaví legislativa prostě „nevidí“. Měl by tedy právní systém rodinu nějak redefinovat?

Problémů, které se týkají rodičovství homosexuálních párů, je opravu hodně a mohu říci, že s rodičovstvím heterosexuálních rodičů má společného více, než se na první pohled zdá. V každém případě je ale zřejmé, že rodinné právo v dnešní podobě vůbec neodpovídá realitě a je nutno jej radikálně změnit, a to právě ve směru k ochraně nejslabšího článku řetězce, totiž dítěte. Úlohou práva není hodnotit. Úlohou práva je pomáhat lidem žít. A to je to, co bych chtěla doporučit našim zákonodárcům: jste tady pro lidi. Heterosexuály, LGBT. Jsou vašimi voliči a vy máte být jim všem ochránci. Tak už se safra snažte.

BOX

JUDr. Klára Alžběta Samková, Ph.D., se specializuje na občanské a rodinné právo (provozuje vlastní advokátní kancelář Lawyers.cz), věnuje se také otázkám lidsko-právním, v minulosti působila jako pro-romská aktivistka a byla činná i v politice. Jak o sobě sama uvádí, je narozena ve znamení berana, a tak není divu, že je nejtvrdohlavější ze všech českých advokátek.

(11/2021 - psáno pro listopadové vydání magazínu LUI - https://www.lui.cz/eshop/122-lui-divided )