Čeká nás kolaps Evropské unie? Čtěte Taintera!

Tento článek byl zveřejněn na serverech penize.cz a finmag.cz dne 3. března 2011 http://www.finmag.cz/cs/finmag/kaleidoskop/ceka-nas-kolaps-evropske-unie-ctete-taintera/

KLÁRA SAMKOVÁ
Antropolog Tainter ve své zásadní práci tvrdí, že společnosti se vždycky sesypou, když začnou být příliš složité. Prostě chybí energie na výživu takového otesánka. Čeká tě, Evropská unie, stejný osud? Byly doby, že nebyl „in“ ten, kdo nečetl Fukuyamu a jeho Konec dějin. Částečnou výmluvou pro nedostatečnou znalost tohoto bezesporu zásadního díla mohl být pouze fakt, že jste byl „Kaprovec“, tedy zastánce Fritjofa Capry a jeho Bodu obratu, případně horujete pro Huntingtona a jeho Střet civilizací.

Co nám říká mezní výnos

Pokud chcete být „in“ dnes a navíc získat pocit, že skutečně jste schopen systémově pochopit, co se okolo vás děje, je nezbytné si přečíst knihu Josepha A. Taintera Kolapsy složitých společností. Chtělať jsem být in i kojilať jsem se nadějí, že když je autor antropolog, vyhnu se ekonomii. Omyl. Na ní celá jeho úvaha stojí. Pro porozumění jeho teorii je nutno pochopit jeden zásadní pojem, a to „mezní výnos“. Pro ty, kteří jsou postiženi neekonomickým vzděláním, vysvětlím:

Mezní výnos je změna celkového výnosu vyvolaná změnou vstupu o jednu jednotku, a to za předpokladu nezměněného množství ostatních vstupů. Řečeno lidsky: o co víc něčeho vyrobíte, když něco málo přidáte do vstupu. Průšvih ovšem je, že postupem času, i když přidáváte stejně, výnosy klesají. Krásný příklad: když se vynalezl parostroj, tak to sice nějaké úsilí stálo, ale to, co lidstvo díky objevu síly páry získalo, bylo prostě úúúúúúúžasnýýýýý. A pak se sice vymýšlely stále lepší a lepší řekněme lokomotivy, ale skok výkonu mezi lokomotivou první a druhé generace už nebyl takový jako skok mezi lokomotivou a kočárem taženým koňmi. A rozdíl mezi lokomotivou vyrobenou ve třicátých a ve čtyřicátých letech dvacátého století už byl minimální.

Podobné to bylo se spalovacími motory – princip motoru dnešního Aston Martina (moje oblíbená značka) je úplně stejný jako u tříkolky, se kterou se Bertha Benz v srpnu 1888 vydala z Pforzheimu do Mannheimu a překonáním 106 kilometrů mezi těmito místy dokázala, že automobily lze dojet i dlouhé vzdálenosti. Další vylepšení motorů byla samozřejmě skvělá, leč nebyla zásadní.

Tak to totiž chodí, na začátku stačí na vstupu přidávat docela málo, aby se dosáhlo velkého přírůstku výnosu. Pak se vyčerpají ty nejlevnější, nejjednodušší a nejvíc na ráně jsoucí objevy, vynálezy, zlepšováky a udělátka – a začnou se vylepšovat drobnosti a zároveň s tím čím dál víc vzrůstá komplikovanost lokomotiv či automobilů.

Tutéž nechutnou vlastnost mají i společnosti, svoje problémy řeší tím, že vytvářejí stále složitější a složitější útvary: nemohou jinak. Ze začátku jsou přínosy složitosti skvělé – stupeň složitosti společnost je sice větší, ale přínosy to bohatě vynahrazují. A pak to začne drhnout (viz obrázek).

Bez "nové páry" to zkrátka nejde

Stupeň složitosti na ose x se protahuje a protahuje, přínosy složitosti zobrazené na ypsilonové ose se nejdříve šplhat přestanou, pak dosti dlouhou dobu sledují téměř rovnoběžně osu x a pak začnou potvory klesat... V jednu chvíli pak dopadnete tak, že stupeň složitosti společnosti je ooooobrovský, ovšem přínosy složitosti jsou stejné, jako byly dejme tomu před sto lety. Komplexnost systému totiž spotřebovává většinu energie, která by jinak mohla sloužit k rozvoji, pro sebe. A je potřeba objevit novou páru, nový benzin, nové jádro – nebo přijde kolaps.

Když jsem v minulém článku připomínala peripetie stavebního řízení, je to dobrý příklad, jak klesá mezní výnos s nárůstem složitosti. I dnes se dá ledasco postavit (v ojedinělých případech, zaslechla jsem, dokonce i bez úplatku), ale ta makačka! Kde jsou ty doby, kdy místo dokonalé dokumentace ke každému prdu, padesáti vyjádřením a nutnosti změny stavby před dokončením, když elektrické zásuvky jsou jinde, než byly namalovány, nakreslil Santini velkolepý plán kopule chrámu na kus pergamenu a šlo se na věc... Stupeň složitosti zcela jednoznačně přínosem přestal být.

Když se vyčerpají určité možnosti, které dovolují křivce na ypsilonové ose přínosů složitosti růst, nastává kolaps. Tainter jej vysvětluje kolapsech tří společností: mayské civilizace, civilizace chacoánských indiánů v Novém Mexiku a Západořímské říše. Ten třetí kolaps mě fakt dostal. Považte, co se stalo: poté, co se vyčerpaly možnosti získání dalších a dalších energetických zdrojů pomocí ozbrojených výbojů do okolních území, snažili se vládcové Západořímské říše svůj obrovský kolos ještě chvíli uřídit. Činili tak prostřednictvím brutální devalvace měny a neméně brutálního daňového zatížení . (Nepřipomíná vám to něco?)

Vysoké daně a pád Západořímské říše

Činili to tak dlouho, až zbídačení taxpayers ty germánské kmeny do Západořímské říše v podstatě pozvali... Pod Vizigóty, Vandaly, Svéby a Góty jim nebylo hůře než pod vlastními výběrčími daní, ba naopak. Došlo k úkazu, který je určujícím znakem kolapsu společnosti: k náhlé a zřetelné ztrátě zavedeného stupně socio-politické složitosti. Dramaticky klesl počet obyvatel, pro které se scvrknul jim známý svět, nenávist k vlastní vládě dosáhla takových rozměrů, že nadvláda cizáků byla akceptovatelnější.

Aby se zachovaly základní ekonomické principy umožňující přežití obyvatelstva, dramaticky klesla tak zvaná „administrativní náročnost“. Prostě ubylo administrativy, protože státy se zmenšily. Říše se rozpadla a najednou bylo zřejmé, že i malé „barbarské“ státy mohou bezprostředně poskytnout „obyčejným lidem“ to, co říšský kolos – a to dokonce podstatně lépe.

Kdo nás anektuje, kdyby padla Evropská unie?

Už vidím, jak si všichni mnete ruce a říkáte si, že jste to říkali, že ta Evropská unie musí přece dojít někam. Chyba lávky, drahoušci. Tainter nám tuto naději bere. K takovému kolapsu, k jakému došlo v Západořímské říši, může dojít pouze v prostředí, kde není žádná konkurence. Kde prostě není nikdo, kdo by „uvolněné území“ machiavellisticky anektoval. Takže, rozumím-li tomu správně, padne-li Evropská unie, budeme mít v nejlepším případě možnost si vybrat provaz, na kterém se oběsíme: USA nás už, tipuju, potřetí zachránit nepřijdou, takže račte si vybrat, kdože nás anektuje: Čína, arabský svět nebo Rusko? To je to, oč tu běží...

Já vím, že ona nám Unie oznamuje, jak mají být zakřivené okurky a jak velké mají být banány... a k tomu, safra porte, musíme nést všechny ty náklady na naše místní parlamentíky a vládičky!

Je ale pravda, že je na čase šetřit. Pokud nás tedy v dohledné době nečeká nový přísun zatím energetických zdrojů srovnatelný s objevem využití páry, spalovacího motoru nebo atomové energie. Kdyby se třeba vědcům v Ženevě podařilo konečně zařídit a uřídit a využít jadernou fúzi, možná by to naši civilizaci zase na nějaký čas postavilo na nohy. Jestli ale, než to bude, máme šetřit tak, že ubereme jednu úroveň administrativní složitosti, proč by to měla být zrovinka ta evropská? Uberme tu naši...

Což takhle přesunout Evropský parlament do Prahy či na Říp?

Nabídněme Čechy a Moravu jako první základ státního útvaru zvaného Evropská unie! Budeme ve středu, budeme slavní, postaví nám tady další krááásný Evropský parlament ze skla a s mosty jak z Hvězdných válek, a protože půjde o jeden stát, tak se pěkně srovnaj i Řecko, Španěláci, Irsko a další osoby ekonomicky hříšné. Navíc nám odpadne náš skvělý parlament, čímž se významně zlepší i psychosomatické zdraví národa, který přestane být nahněten, respektive získá podstatný oddechový čas, než se nahněte na přivandrovalé cizáky.

Jauvajs, jauvajs, nemlaťte mě, že jsem europocentrický zaprodanec! Anebo klidně ano, vždyť škoda rány, která padne vedle... ale než kopnete poprvé, zkuste se nejdřív zamyslet, jaké máme skutečně další možnosti. A přečtěte si Taintera. Jednak budete společensky in a jednak možná – bohužel – přijdete na to, že tak úplně pitomý ten můj nápad zase není.