2007

Poslanci a vláda nestojí prý za nic. Za co stojí naši soudci?? Aneb pár ne příliš příjemných dat z veřejně dostupných zdrojů……

Yekta Uzunoglu hodlá žalovat česká média o celé jmění kvůli křivým obviněním na jeho adresu. Získané odškodnění chce využít ke zlepšení stavu českého soudnictví. Podle právničky Veselé-Samkové je to však poněkud nereálný cíl.

Bylo to na konci roku 1994, kdy kurdský podnikatel a lékař Yekta Uzunoglu zjistil, že je stíhán za vydírání a mučení. Fascinováni tímto případem novináři psali příběhy, jak údajně Uzunoglu a jeho tři komplicové Gürkena Gönena svázali, potom bili a nakonec uzamkli na několik dní v Uzunogluově kanceláři.

Moderátor
Letité spory kolem regulace nájmů zdaleka nekončí. Majitelé domů, kteří si stěžují na ekonomické ztráty, poslali do Štrasburku k Evropskému soudu pro lidská práva na pět tisíc žalob. Jejich spor s českým státem ale zřejmě nebude hned tak vyřešen. A nejen kvůli tomu, že Sdružení nájemníků zpochybňuje formální stránku žalob.

Autor
Šance na vítězství státu ve sporu s majiteli domů se zvýšila. Tvrdí to alespoň předseda Sdružení nájemníků Stanislav Křeček. Většina stížností, které podali majitelé domů, je podle něj špatně vyplněna.

Stanislav Křeček (ČSSD), poslanec, předseda Sdružení nájemníků:
Naprostá většina těchto písemností nemá charakter stížnosti, tak jak to vyžaduje jednací řád Evropského soudu pro lidská práva.

Klára Veselá Samková, právní zástupkyně majitelů domů:
Ty takzvané dotazníky jsou plné moci a jsou ve stížnostech vyplněny veškeré údaje, které Evropský soud pro lidská práva vyžaduje.

Autor
Zástupci Sdružení nájemníků dnes poprvé připustili, že nárok na odškodnění by mohli mít ti majitelé domů, kteří o ně nikdy nepřišli, a přesto se v nich platí regulovaný nájem. Jenže takových případů je velice málo. Naopak stížnosti majitelů, kteří dům získali až po roce 92, jsou podle Sdružení nájemníků neodůvodněné. Regulované nájemné tam už platilo a nový majitel to věděl.

Stanislav Křeček (ČSSD), poslanec, předseda Sdružení nájemníků:
Každý, kdo si opatřoval tuto nemovitost, ať už restitucí, koupí, vydražením nebo dědictvím, tak samozřejmě věděl, do jakých práv vstupuje, a byl povinen tato práva respektovat.

Autor
Majitelé domů chtějí po státu vysoudit 50 miliard korun za to, že kvůli regulaci nájemného přicházejí o zisk ze svých nemovitostí. Štrasburský soud vybral z českých stížností čtyři případy, které měly být modelové pro celou kauzu. Jenže jeden ze stěžovatelů zemřel a další žalobu stáhl. Soud teď musí vybrat jiné dva případy. Pro české majitele domů to znamená oddálení rozhodnutí soudu minimálně o rok.

Klára Veselá Samková, právní zástupkyně majitelů domů:
Tento výběr významným způsobem nahrál ve prospěch České republiky, protože se nejedná o případy zcela typické.

Miroslav Kalous, náměstek ministra pro místní rozvoj:
To je záležitost Evropského soudu pro lidská práva. Česká republika je povinna zpracovat stanovisko.

Autor
Materiál, podle kterého bude stát postupovat při obhajobě u Evropského soudu, má zítra projednat vláda. Do konce roku totiž musí být odeslán do Štrasburku.

Změnit paradigmata je to nejtěžší, čeho můžete dosáhnout. Změnit je ale lze. Kupodivu jinak, než tomu chtějí dobrodějní intoši s pusinkou plnou lidských práv.

Může továrník Tomáš Baťa vysoudit na České republice miliardy?

Poté, co byl jeho strýc Jan A. Baťa posmrtně rehabilitován, majitel obuvnického impéria prohlásil: "Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena."

Před více než třemi lety podal kvůli tomu žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stát ale může zůstat v klidu; Baťovy šance se blíží k nule.

Důvodů je několik. Za prvé precedenty štrasburského soudu, za druhé Baťova dosavadní pasivita, za třetí jeho mírně řečeno nejasný vztah ke strýcovu majetku. Nemluvě o tom, že český stát už se vůči Tomáši juniorovi zachoval poměrně velkoryse: majetek vrátil bez zjevného nároku na restituce.

Štrasburský soud nechává nápravu poválečných křivd na vůli jednotlivých států. Z principu se nezabývá případy, které vznikly před přistoupením České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech (1992), natož před podpisem samotné úmluvy (1950, platit začala o tři roky později).

Se svými žalobami proti poválečným Benešovým dekretům už proto ve Štrasburku neuspěli šlechtici de Walderode, Harrach nebo Lichtenstein.

Vedle toho je tu druhá zásadní věc, na kterou důrazně upozorňují internetové stránky Rady Evropy: "Aby stížnosti byly přijatelné, musí žadatelé prokázat, že vyčerpali všechny opravné prostředky dostupné ve státě, v němž k údajnému poškození došlo, a žádost podat do šesti měsíců od konečného rozhodnutí soudu."

Tomáš junior však žádnou žalobu o odškodnění nikdy nepodal. Takový případ chybí i v databázi verdiktů Ústavního soudu.

Skupina advokátů zastupujících lidi postižené Benešovými dekrety ve svých klientech stále živí naději. Právnička Klára Veselá-Samková například v novinách tvrdí, že na české spory se může vztahovat předloňský štrasburský rozsudek ve věci Broniowski vs Polsko a že země se reálně ocitne "poblíž státního bankrotu". Jenže nemůže a neocitne.

Kdepak státní bankrot

Oč šlo? Babička Jerzyho Broniowského patřila k více než milionu Poláků, kteří po válce museli opustit území zabraná Stalinovým SSSR. Za svůj pozemek s domkem v dnešním ukrajinském Lvově měla právo na náhradu. Tento nárok potvrdilo Polsko zákonem, a to - což je podstatné - na sklonku komunismu (1985) i po něm (1997). Varšavská vláda však nechtěla blokovat půdu donekonečna, práva pana Broniowského a dalších asi 80 tisíc zbylých žadatelů proto podvázala spoustou podmínek. Polský Ústavní soud dotlačil vládu aspoň k peněžnímu odškodnému ve výši 20 procent původní ceny. To schválil i Štrasburk.

Rozdíl oproti Baťovi je jasný: v Polsku se napravovala újma vzniklá po roce 1989, nikoli po válce. Tomáš junior by musel najít nějakou křivdu, jaká se mu stala nyní. Jako se to povedlo dědicům továrníka Otty, majitele rakovnické Rakony. Firma byla znárodněna podle Benešových dekretů coby podnik s více než 150 zaměstnanci a v roce 1991 ji koupil americký Procter & Gamble. Stížnosti dědiců byly marné, i když soudy připustily, že dekrety možná byly tenkrát použity protiprávně, protože počet zaměstnanců Rakony kolísal. Ústavní soud věc před jedenácti lety uzavřel s tím, že dekrety platí; nadto citoval další archivní listiny, podle nichž se dekrety vztahovaly na Rakonu právem. Ottovi dědicové měli mazaného advokáta, takže v roce 2000 vysoudili aspoň ve Štrasburku odškodné za neférový proces, protože se prý nemohli k "novým" důkazům vyjádřit. Dostali pouhých 10 milionů korun. Čili žádné miliardy, žádný státní bankrot.

A pokud jde o dodatečné vyplácení náhrad za znárodněný majetek, jak o tom neurčitě mluvil Benešův dekret č. 100? V 90. letech se je pokusilo vysoudit několik rodin, třeba potomci továrníka Jana Páchla, bývalého vlastníka továrny v Praze-Modřanech (po roce 1989 ji koupily Danone a Nestlé). Podle Hospodářských novin ze září 2003 shledal i odvolací soud tyto šedesát let staré nároky dávno promlčenými.

Špinavé rodinné prádlo

Tomáš junior má ještě jednu právní potíž: v znárodněné firmě oficiálně nevlastnil ani akcii, patřila stoprocentně jeho strýci Janovi.

Tomášova "kanadská" větev rodiny byla s Janovou "brazilskou" celá desetiletí ve sporu. "Celé obludné pronásledování, kterému byl Jan Baťa podroben, bylo z iniciativy, se souhlasem a aktivní účastí pana Tomáše J. Bati," stojí v předloňském prohlášení Janových vnuček pro českou veřejnost. "Dospěli jsme k názoru, že jediný motiv, když se vyjadřuje nebo pokouší se o nějakou činnost, která vypadá, že je ve prospěch Jana Bati nebo pro jeho rehabilitaci, je pouze osobní marketing, aby získal nějaké výhody, což bylo jeho neustálé chování během posledních šedesáti let." Tomáš junior a jeho matka později baťovské impérium ovládli. Ve vleklé právní bitvě argumentovali tím, že převod na Jana byl fiktivní a předstíraný. Strýcova právní pozice přitom byla ztížena jeho odsouzením v Československu. Výtečně informovaný historik Zdeněk Vašíček v roce 1992 v obsáhlém článku pro týdeník Respekt (zjevně měl přitom přístup k dokumentům Pithartovy vlády) píše, že rodina to u cizích soudů vysvětlila snahou vyhnout se obrovské dědické dani po smrti Tomáše-zakladatele. "Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem," napsal Zdeněk Vašíček, "automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky?"

Obchodník vs gentleman

Na rozdíl od svého otce a strýce má Tomáš junior vztah k zemi velmi nesentimentální. Už citovaný historik Vašíček se podivil, že například nepodporoval československý exil. Když v roce 1997 postihly Moravu povodně, obyvatelé Otrokovic čekali na Baťův přílet s velkými nadějemi: jeho otec kdysi postiženou čtvrť stavěl (dnes tam stojí jeho socha). Tomáš junior prošel ulicemi a vzkázal, že od něj nic čekat nemají, možná pošle vyplavené škole nějaké počítače. A když v roce 1999 krachovala Nadace Bohemiae, jež měla "šířit dobré jméno České republiky ve světě", Tomáš Baťa - který se uvolil dělal předsedu správní rady - nehnul prstem. Jak vysvětlil po dvou letech v Týdnu: "Bohužel to skončilo, protože nikdo si ten provoz netroufal podporovat." Česká republika se vůči němu chovala nepoměrně velkoryseji. A to přesto, že restituční zákony nemohly Tomáši juniorovi vrátit baťovský majetek: za prvé se vztahovaly na fyzické, nikoli právnické osoby, za druhé akcionářem firmy Baťa byl podle práva Jan, za třetí majetek zabavil stát už před únorem 1948.

Pithartova vláda nicméně udělala gentlemanské gesto. Tomáš junior mohl bez soutěže odkoupit síť nejlepších prodejen podle své volby, včetně domu na pražském Václavském náměstí, za 30 milionů korun, tedy "za hubičku". Znárodněné továrny vložil stát do podniku Baťa-ČSFR, jejž Tomáš junior postupně odkoupil za účetní hodnotu - 817 milionů. A samozřejmě restituoval majetek po matce, dům v Praze, vilu ve Zlíně a 2800 hektarů lesů na Vsetínsku.

Přesto nikdy nebyl spokojen, podle svých představ měl strýcův majetek dostat zadarmo - v návrhu smlouvy pro Pithartovu vládu chtěl celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž 51 % akcií by dostal zadarmo, jen za své "know-how", a nezavazoval by se ani k minimálním investicím.

V srpnu 2001 si postěžoval v časopise Týden: "Smlouva už byla dodělaná a už jsme měli na cestě lidi z celého světa, abychom začali přebírat podniky do našeho vedení.

Najednou v noci přišel nějaký americký advokát, který přesvědčil dotyčné politiky, aby to nedělali." Toho advokáta by možná vláda mohla najmout zas.

PRAHA Ani dvaapadesát let po znárodnění většiny československého průmyslu není jasné, zda stát nedluží obraným podnikatelům miliardy.
O svá práva se nyní hlásí Tomáš Baťa, potomek nejúspěšnější prvorepublikové podnikatelské rodiny. Pokud uspěje u Evropského soudu, kde si už předloni na Česko stěžoval, mohou jeho příkladu následovat další továrníci.
Podle advokátky Kláry Veselé Samkové, která zastupuje několik rodin postižených znárodněním, mají Baťové velkou šanci na úspěch. Díky svým financím mají na elitní právníky. "Mohou se stát příkladem. Evropský soud funguje tak, že pokud jednou řekne ano, tak bude v obdobných případech rozhodovat stejně," říká advokátka.
Vroce 1945 znárodnilo Československo na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše dvě třetiny zdejšího průmyslu. V dekretech stálo, že za vyvlastněné podniky má stát vyplatit náhradu. Řada postižených lidí ovšem žádné peníze neviděla. Úřady totiž nikdy pořádně nerozhodly, jakým způsobem a v jaké výši náhrady vyplácet.
Kolika podniků by se mohlo případné vyplácení náhrad týkat a kdo má šanci na úspěch, není jasné. Odhady kolísají od několika desítek do několika tisícovek případů. Veselá Samková říká, že podniků, které byly znárodněny bez náhrady, jsou tisíce. Další odborníci jsou skeptičtější. Například Jan Kuklík, ředitel Ústavu právních dějin na pražské právnické fakultě, odhaduje jejich počet na desítky.

"Mohlo by jít řádově o desítky - ne stovky či tisíce případů, avšak některé nároky se týkají rozsáhlého majetku," myslí si Kuklík. První vlna znárodnění z roku 1945 zasáhla podle něj zhruba 3000 největších podniků, což tehdy představovalo asi dvě třetiny československého průmyslového potenciálu.
To je sice vysoké číslo, řada postižených lidí ovšem podle Kuklíka nějakou, i když třeba malou, náhradu dostala nebo na ni naopak vůbec neměla nárok. Samozřejmě jako první vypadli z nároku na náhrady "Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti", jak zněla dobová formulace.
Někteří lidé pak dostali odškodnění na základě tzv. náhradových dohod s některými západními státy. Šlo třeba o Británii, Spojené státy, Švýcarsko nebo Kanadu. Peněz se v tomto případě podle Kuklíka domohli nejen zahraniční vlastníci českých podniků, ale i někteří českoslovenští emigranti. Právě kvůli nedořešeným náhradám za znárodněný majetek ostatně USA až do roku 1982 zadržovaly část československého zlatého pokladu, která se dostala do západoevropských bank krátce před druhou světovou válkou.
Třetí skupinou jsou pak lidé, kteří dostali odškodnění po roce 1989. "Šlo zejména o znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy," vysvětluje Kuklík.
Zjistit, kdo konkrétně má šanci na úspěch je podle něj velmi těžké. Žádná centrální evidence totiž neexistuje, a každý případ je nutné posuzovat individuálně. I tak se podle Kuklíkova odhadu může celkový účet za znárodnění pohybovat v řádu miliard.
Náhrady za znárodnění nejsou jediným vážným problémem, který českému rozpočtu hrozí. Vyplácením miliardových částek totiž může skončit i letité ignorování majitelů domů, kteří mají v bytech "regulované nájemníky". Třetí potencionálně nebezpečnou oblastí jsou nároky sudetských Němců. Tady je ale podle Kuklíka pozice Česka pevnější.

Praha/I pouhá koupě padělku porušuje české zákony. V krajním případě byste se dokonce mohli dopustit trestného činu. Podobný postup platí i pro koupi padělku značkového zboží nebo třeba náhradních dílů do auta.
"Podle přestupkového zákona se jedná buď o neoprávněné užívání autorského díla, nebo neoprávněné užívání značky. Je lhostejno, jestli ji užíváte jeho výrobou, prodejem nebo nákupem," říká advokátka Petra Koutná.
S jejím názorem souhlasí i šéf bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta, jehož společnost se na vyhledávání padělků podílí. Dodává ale, že by se ustanovení nemělo uplatňovat přespříliš přísně. "Jde především o sociální kontext. Nebudeme přece honit babičku, která koupí vnoučkovi v tržnici padělané boty Nike, když samotný padělatel je mnohem nebezpečnější," dodává Bárta.
V krajním případě se ale kupující padělku může dopustit trestného činu.
"Pokud by někdo například do automobilu, kam musí dávat originální díl, vědomě dal nevyhovující padělky, mohlo by jít až o trestný čin obecného ohrožení," vysvětluje advokátka Klára Veselá-Samková a dodává, že by policie musela nejdřív ovšem dokázat, že kupující o tom věděl.
"Jedním z důležitých vodítek je cena, pokud je výrazně nižší, je to podezřelé," říká právnička.
"Ano, cena je důležité vodítko," potvrzuje Ivana Picková ze Sdružení obrany spotřebitelů. S případnou kriminalizací kupujícího ale nesouhlasí. "Státní orgány by však měly vždy zasahovat proti skutečným pirátům, kteří na této činnosti vydělávají - výrobcům a distributorům, nikoliv proti jejich obětem jako nyní v Itálii," dodává Picková. Právě v Itálii totiž nově zavedený paragraf považuje nákup padělaného zboží za trestný čin, za který hrozí pokuta až 10 000 EUR. Podle italského zákon se může jednat o padělek v případě podezřelé kvality, způsobu prodeje či nízké ceny.
---

Co říká zákon o přestupcích
Přestupku se dopustí ten, kdo (...) neoprávněně užíval (...) jakékoliv značení zaměnitelného s obchodní firmou nebo označením příznačným pro jiného podnikatele. (§ 33)

Česko se může dostat do ekonomicky neúnosné situace, říká advokátka Klára Veselá-Samková.

Tomáš Baťa junior chce požádat o náhradu znárodněného majetku v roce 1945. Politici se shodují, že může dostat jako odškodnění za majetek zabavený jeho rodině v roce 1945 pouze peníze, nikoliv nemovitosti.
Tomáš Baťa zatím nezveřejnil, jak velkou náhradu si od České republiky představuje. Oficiální žádost ještě nepodal.
Podle místních politiků je odškodnění rodiny Baťů záležitostí výhradně českého státu, která se města nebo kraje netýká.
Neobávají se proto, že by se na případných náhradách měly magistrát nebo Krajský úřad podílet. "Pokud pan Baťa říká, že rodina bude požadovat odškodnění, pak asi své nároky bude směřovat na stát," myslí si hejtman Libor Lukáš.
"Odškodnění rodiny Baťů se netýká města. Nebojíme se, že bychom museli něco vracet," uvedl tajemník zlínského magistrátu Zdeněk Mikel.
Baťové přišli o továrny a další majetek v tehdejším Československu v roce 1945, kdy došlo v zemi k znárodnění, tedy masivnímu převodu soukromého majetku do státního vlastnictví.

Baťa: Na náhradu máme nárok
Benešovy dekrety zaručovaly majitelům znárodněného majetku náhrady v tržní ceně. Baťové ale nedostali nic, protože Jan Antonín Baťa byl v roce 1947 odsouzen k patnácti letům vězení za to, že se veřejně nepřihlásil
k odboji proti nacismu.
Letos v listopadu česká justice verdikt Národního soudu zrušila a jméno Jana Antonína Bati očistila. Tím umožnila Tomáši Baťovi žádat o odškodnění za znárodněný majetek.
"Máme zájem na tom, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla slíbená podle Benešových dekretů," řekl česko-kanadský podnikatel, který je synovcem Jana Antonína Bati.
Své prohlášení zatím Tomáš Baťa nepodložil konkrétním krokem. Ministerstvo spravedlnosti dosud nedostalo žádnou oficiální žádost o odškodnění za znárodněný majetek.
O výši náhrady, kterou by mohli Baťové dostat, se zatím jen spekuluje. Podle některých odhadů dosahovala hodnota jejich majetku v době znárodnění až padesáti miliard korun.
Kromě rozsáhlého továrního areálu rodinný klan vlastnil i kolem dvou tisíc dělnických domků, prodejny, hotely, školy, zámky nebo administrativní budovu, známou jako "jednadvacítka", ve které dnes sídlí krajský úřad. Podle odhadců je její současná hodnota kolem sedmi set milionů korun.
Zlínská radnice soupis bývalého majetku rodiny Baťů nemá. "Nikdy ho ani neměla," ujistil Mikel.
Domoci se práva na odškodnění za znárodněný majetek se Tomáš Baťa snaží i u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tam Tomáš Baťa zažaloval Českou republiku před třemi roky.
Podnikatel požaduje, aby soud rozhodl o povinnosti státu zaplatit náhradu za znárodněný majetek. Tu stanovují Benešovy dekrety, nikdy ale nebyly vypracovány ani prováděcí předpisy.
Baťovou žalobou se má evropský soud údajně zabývat v nejbližší době. V minulosti už v podobné kauze rozhodoval.
Jerzy Broniowski žaloval Polsko o náhradu škody za majetek, o který přišel při posunutí hranic státu ve prospěch SSSR po druhé světové válce. Evropský soud jeho nárok uznal za oprávněný a Polsko bylo odsouzeno zaplatit náhradu.
Kromě Bati se na Evropský soud pro lidská práva obrátili i potomci dalších českých podnikatelů, jejichž majetek byl znárodněn a kterým nikdy nebyla vyplacena náhrada. "Odškodnění bychom se měli dočkat nejen my, ale také všichni ostatní," je přesvědčený Baťa.
Pokud by stát skutečně musel náhrady platit, dostal by se podle odhadů některých advokátů do značných problémů. Tvrdí to například Klára Veselá-Samková, která některé z podnikatelů ve Štrasburku zastupuje. Podle ní by se Česká republika dokonce ocitla blízko státního bankrotu.

Tomáš Baťa, syn zakladatele obuvnického podniku, bude usilovat o vyplacení náhrady za znárodněný majetek.

Řekl to týden poté, co jeho strýce, Jana Antonína Baťu, české soudy zprostily šedesát let starého obvinění z kolaborace.

"Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak podle Benešových dekretů byla slíbena. Nejen nám, ale všem ostatním," řekl v rozhovoru pro Český rozhlas Tomáš Baťa.

Požadavek Tomáše Bati je důležitý i proto, že může posloužit jako vzor pro řadu dalších případů, kdy poválečná vláda znárodnila českým podnikatelům jejich majetek.

Hodnota zestátněného majetku Baťovy rodiny se odhaduje na 50 miliard současných korun. Neznárodňovalo se ovšem jen ve Zlíně, stát se zmocnil tisíců podniků po celé zemi a náhradu až na výjimky nikdy nevyplatil.

Pomůže nyní rodině Baťů, že soud Jana Antonína očistil? Šance jsou malé. Ústavní soud už dříve rozhodl, že v restituci nelze získat majetek zabavený před únorem 1948. Lze se soudit podle občanského zákoníku, což vyzkoušel František Kinský. Nejvyšší soud ovšem jeho postup zavrhl.

Případ Baťů je však trochu jiný. Po druhé světové válce se začalo v levicovém nadšení znárodňovat na základě Benešových dekretů.

Princip měl být takový, že stát si vezme podnik - nad 50 zaměstnanců - a zavázal se, že bývalému majiteli vyplatí náhradu.

Nikdy už se však nestanovilo, jak vysoká má být, kdo ji má určovat a jak se má vyplácet.

V případě rodiny Baťů do toho vstupuje v roce 1947 soud, který Jana Antonína Baťu, dědice impéria, označil za kolaboranta a zabavil mu majetek včetně oné náhrady za již znárodněné podniky. Minulý týden byl tento rozsudek definitivně zrušen a otevřela se otázka, zda mají dědicové na náhradu nárok.

"Stát se zavázal, že za znárodněné podniky vyplatí náhradu, tento právní závazek nikdy nebyl zrušen," říká právnička Klára Veselá-Samková a dodává, že v civilizovaných zemích se právo na majetek promlčet nedá a nárok na náhradu je majetek. V tom je rozdíl proti zestátňování po únoru, kdy se majetek prostě zabavil.

"Je to průšvih většího kalibru než regulace nájemného," dodává Samková s tím, že jde o stovky miliard korun, i kdyby se vyplácela jen část náhrad.

Právnička zastupuje klienty, kteří také měli za znárodněný majetek dostat náhradu a nikdy ji nedostali.

Na jedné straně je rozhodnutí Ústavního soudu o omezení restitucí únorem 1948, což vyjadřuje názor, že dnešní generace by neměla platit za příliš staré křivdy. Na druhé straně je však debata o právnosti Benešových dekretů a právu na majetek a spravedlnost.

Podle ní si je tohoto rizika stát vědom.

"Tomáš Baťa má náskok, po sedmnácti letech u českých soudů se dostal k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. I když se zdá, že právě štrasburský soud vrátí všechno opět na začátek a Baťova rodina se bude dalších 17 let soudit," dodává Samková.