znárodnění

Vyměníme deregulaci nájmů za stažení žalob

Praha /FOTOGALERIE/ - Pokud se týká vyhraných případů, je ve Štrasburku nejúspěšnější českou advokátkou.

NOVA: Tomáš Baťa má naději získat od českého státu odškodnění

Moderátor
Potomek slavného obuvníka Tomáš Baťa má naději získat od českého státu odškodnění za znárodněný majetek. Jako první to uvedl deník Právo. Ústavní soud spolu s Nejvyšším správním soudem totiž nařídily Ministerstvu financí, které se dosud žádostí odmítalo zabývat, aby o náhradě konečně rozhodlo. Úřad už žádost řeší. Současně ale vzkazuje, že na Baťův majetek se Benešův dekret, na který on se odvolává, nevztahuje.

Záběry KF:
Rostou nové budovy, roste produkce, počet zaměstnanců se zvyšuje. Baťovi se teď v novém státě už nestaví nic v cestě.
 

MF DNES: Vraťte nám miliardy

Potomci českých továrníků žádají náhrady za znárodněný majetek. "Stát nám dluží," říkají

Je to úžasný nápad. V malé pražské dílně Jindřicha Waldese vzniká stroj, který dokáže vyrábět jednu patentku za druhou. Malé patentky nahrazující knoflíky jsou světovým hitem. Píše se rok 1902 a dílna s pouhými čtyřmi zaměstnanci se okamžitě začne rozrůstat. Za čtyři roky už se staví v Praze-Vršovicích továrna. Vznikají filiálky: v Drážďanech, Varšavě, Londýně, New Yorku, Barceloně, Paříži...
Továrna má vlastní učiliště, vývojovou dílnu a mzdy jedny z nejvyšších v Rakousku-Uhersku. Financuje studijní, kulturní i sportovní instituce. Když Jindřich Waldes jede do Ameriky, vyfotografuje si na lodi americkou herečku, která si dá do oka patentku. Podle fotografie později slavný malíř František Kupka nakreslí obraz: Dáma s patentkou. Nebo také: Slečna Koh-i-noor, podle indického drahokamu. 

MF Dnes: Vraťte nám miliardy

Potomci českých továrníků žádají náhrady za znárodněný majetek. "Stát nám dluží," říkají

Je to úžasný nápad. V malé pražské dílně Jindřicha Waldese vzniká stroj, který dokáže vyrábět jednu patentku za druhou. Malé patentky nahrazující knoflíky jsou světovým hitem. Píše se rok 1902 a dílna s pouhými čtyřmi zaměstnanci se okamžitě začne rozrůstat. Za čtyři roky už se staví v Praze-Vršovicích továrna. Vznikají filiálky: v Drážďanech, Varšavě, Londýně, New Yorku, Barceloně, Paříži...
Továrna má vlastní učiliště, vývojovou dílnu a mzdy jedny z nejvyšších v Rakousku-Uhersku. Financuje studijní, kulturní i sportovní instituce. Když Jindřich Waldes jede do Ameriky, vyfotografuje si na lodi americkou herečku, která si dá do oka patentku. Podle fotografie později slavný malíř František Kupka nakreslí obraz: Dáma s patentkou. Nebo také: Slečna Koh-i-noor, podle indického drahokamu.
"Vím, že jsem potomek Waldesů, kteří založili továrnu a dali světu patentku," říká ve svém pražském bytě Jiřina Nováková. Čeká nyní na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který posuzuje její nároky na část vršovické továrny (a také obrazy včetně toho Kupkova). Předchozí soudní verdikt už dopadl v její prospěch (byl potvrzen její nárok na polovinu továrních budov i pozemků) a Nováková věří, že vyhraje definitivně.
Jenže vtip je v tom, že továrna už mezitím byla zprivatizována a je v soukromých rukou. "Pokud žijeme v právním státě a bylo něco státem prodáno, pak by se to přece vracet nemělo," říká ředitel Koh-i-nooru Pavel Bohumínský. Stejně jako Nováková čeká na verdikt soudu. "Jistotu do podnikání nám ta situace zrovna nepřidává," říká Bohumínský. Podle něj by měl do sporu zasáhnout stát a situaci řešit například vyplacením finančního odškodnění.
Přestože případ Koh-i-noor není typický, neboť šlo původně o židovský majetek zabavený už za okupace, s nároky na odškodnění za znárodnění se dnes hlásí další potomci českých podnikatelů. Paradoxně se odvolávají na Benešovy dekrety.

HN: Baťovy šance ve Štrasburku jsou minimální

Může továrník Tomáš Baťa vysoudit na České republice miliardy?

Poté, co byl jeho strýc Jan A. Baťa posmrtně rehabilitován, majitel obuvnického impéria prohlásil: "Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena."

Před více než třemi lety podal kvůli tomu žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stát ale může zůstat v klidu; Baťovy šance se blíží k nule.

Důvodů je několik. Za prvé precedenty štrasburského soudu, za druhé Baťova dosavadní pasivita, za třetí jeho mírně řečeno nejasný vztah ke strýcovu majetku. Nemluvě o tom, že český stát už se vůči Tomáši juniorovi zachoval poměrně velkoryse: majetek vrátil bez zjevného nároku na restituce.

Štrasburský soud nechává nápravu poválečných křivd na vůli jednotlivých států. Z principu se nezabývá případy, které vznikly před přistoupením České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech (1992), natož před podpisem samotné úmluvy (1950, platit začala o tři roky později).

Se svými žalobami proti poválečným Benešovým dekretům už proto ve Štrasburku neuspěli šlechtici de Walderode, Harrach nebo Lichtenstein.

Vedle toho je tu druhá zásadní věc, na kterou důrazně upozorňují internetové stránky Rady Evropy: "Aby stížnosti byly přijatelné, musí žadatelé prokázat, že vyčerpali všechny opravné prostředky dostupné ve státě, v němž k údajnému poškození došlo, a žádost podat do šesti měsíců od konečného rozhodnutí soudu."

Tomáš junior však žádnou žalobu o odškodnění nikdy nepodal. Takový případ chybí i v databázi verdiktů Ústavního soudu.

Skupina advokátů zastupujících lidi postižené Benešovými dekrety ve svých klientech stále živí naději. Právnička Klára Veselá-Samková například v novinách tvrdí, že na české spory se může vztahovat předloňský štrasburský rozsudek ve věci Broniowski vs Polsko a že země se reálně ocitne "poblíž státního bankrotu". Jenže nemůže a neocitne.

Kdepak státní bankrot

Oč šlo? Babička Jerzyho Broniowského patřila k více než milionu Poláků, kteří po válce museli opustit území zabraná Stalinovým SSSR. Za svůj pozemek s domkem v dnešním ukrajinském Lvově měla právo na náhradu. Tento nárok potvrdilo Polsko zákonem, a to - což je podstatné - na sklonku komunismu (1985) i po něm (1997). Varšavská vláda však nechtěla blokovat půdu donekonečna, práva pana Broniowského a dalších asi 80 tisíc zbylých žadatelů proto podvázala spoustou podmínek. Polský Ústavní soud dotlačil vládu aspoň k peněžnímu odškodnému ve výši 20 procent původní ceny. To schválil i Štrasburk.

Rozdíl oproti Baťovi je jasný: v Polsku se napravovala újma vzniklá po roce 1989, nikoli po válce. Tomáš junior by musel najít nějakou křivdu, jaká se mu stala nyní. Jako se to povedlo dědicům továrníka Otty, majitele rakovnické Rakony. Firma byla znárodněna podle Benešových dekretů coby podnik s více než 150 zaměstnanci a v roce 1991 ji koupil americký Procter & Gamble. Stížnosti dědiců byly marné, i když soudy připustily, že dekrety možná byly tenkrát použity protiprávně, protože počet zaměstnanců Rakony kolísal. Ústavní soud věc před jedenácti lety uzavřel s tím, že dekrety platí; nadto citoval další archivní listiny, podle nichž se dekrety vztahovaly na Rakonu právem. Ottovi dědicové měli mazaného advokáta, takže v roce 2000 vysoudili aspoň ve Štrasburku odškodné za neférový proces, protože se prý nemohli k "novým" důkazům vyjádřit. Dostali pouhých 10 milionů korun. Čili žádné miliardy, žádný státní bankrot.

A pokud jde o dodatečné vyplácení náhrad za znárodněný majetek, jak o tom neurčitě mluvil Benešův dekret č. 100? V 90. letech se je pokusilo vysoudit několik rodin, třeba potomci továrníka Jana Páchla, bývalého vlastníka továrny v Praze-Modřanech (po roce 1989 ji koupily Danone a Nestlé). Podle Hospodářských novin ze září 2003 shledal i odvolací soud tyto šedesát let staré nároky dávno promlčenými.

Špinavé rodinné prádlo

Tomáš junior má ještě jednu právní potíž: v znárodněné firmě oficiálně nevlastnil ani akcii, patřila stoprocentně jeho strýci Janovi.

Tomášova "kanadská" větev rodiny byla s Janovou "brazilskou" celá desetiletí ve sporu. "Celé obludné pronásledování, kterému byl Jan Baťa podroben, bylo z iniciativy, se souhlasem a aktivní účastí pana Tomáše J. Bati," stojí v předloňském prohlášení Janových vnuček pro českou veřejnost. "Dospěli jsme k názoru, že jediný motiv, když se vyjadřuje nebo pokouší se o nějakou činnost, která vypadá, že je ve prospěch Jana Bati nebo pro jeho rehabilitaci, je pouze osobní marketing, aby získal nějaké výhody, což bylo jeho neustálé chování během posledních šedesáti let." Tomáš junior a jeho matka později baťovské impérium ovládli. Ve vleklé právní bitvě argumentovali tím, že převod na Jana byl fiktivní a předstíraný. Strýcova právní pozice přitom byla ztížena jeho odsouzením v Československu. Výtečně informovaný historik Zdeněk Vašíček v roce 1992 v obsáhlém článku pro týdeník Respekt (zjevně měl přitom přístup k dokumentům Pithartovy vlády) píše, že rodina to u cizích soudů vysvětlila snahou vyhnout se obrovské dědické dani po smrti Tomáše-zakladatele. "Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem," napsal Zdeněk Vašíček, "automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky?"

Obchodník vs gentleman

Na rozdíl od svého otce a strýce má Tomáš junior vztah k zemi velmi nesentimentální. Už citovaný historik Vašíček se podivil, že například nepodporoval československý exil. Když v roce 1997 postihly Moravu povodně, obyvatelé Otrokovic čekali na Baťův přílet s velkými nadějemi: jeho otec kdysi postiženou čtvrť stavěl (dnes tam stojí jeho socha). Tomáš junior prošel ulicemi a vzkázal, že od něj nic čekat nemají, možná pošle vyplavené škole nějaké počítače. A když v roce 1999 krachovala Nadace Bohemiae, jež měla "šířit dobré jméno České republiky ve světě", Tomáš Baťa - který se uvolil dělal předsedu správní rady - nehnul prstem. Jak vysvětlil po dvou letech v Týdnu: "Bohužel to skončilo, protože nikdo si ten provoz netroufal podporovat." Česká republika se vůči němu chovala nepoměrně velkoryseji. A to přesto, že restituční zákony nemohly Tomáši juniorovi vrátit baťovský majetek: za prvé se vztahovaly na fyzické, nikoli právnické osoby, za druhé akcionářem firmy Baťa byl podle práva Jan, za třetí majetek zabavil stát už před únorem 1948.

Pithartova vláda nicméně udělala gentlemanské gesto. Tomáš junior mohl bez soutěže odkoupit síť nejlepších prodejen podle své volby, včetně domu na pražském Václavském náměstí, za 30 milionů korun, tedy "za hubičku". Znárodněné továrny vložil stát do podniku Baťa-ČSFR, jejž Tomáš junior postupně odkoupil za účetní hodnotu - 817 milionů. A samozřejmě restituoval majetek po matce, dům v Praze, vilu ve Zlíně a 2800 hektarů lesů na Vsetínsku.

Přesto nikdy nebyl spokojen, podle svých představ měl strýcův majetek dostat zadarmo - v návrhu smlouvy pro Pithartovu vládu chtěl celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž 51 % akcií by dostal zadarmo, jen za své "know-how", a nezavazoval by se ani k minimálním investicím.

V srpnu 2001 si postěžoval v časopise Týden: "Smlouva už byla dodělaná a už jsme měli na cestě lidi z celého světa, abychom začali přebírat podniky do našeho vedení.

Najednou v noci přišel nějaký americký advokát, který přesvědčil dotyčné politiky, aby to nedělali." Toho advokáta by možná vláda mohla najmout zas.

LN: Desítky továrníků mají naději. Když Baťa vyhraje

PRAHA Ani dvaapadesát let po znárodnění většiny československého průmyslu není jasné, zda stát nedluží obraným podnikatelům miliardy.
O svá práva se nyní hlásí Tomáš Baťa, potomek nejúspěšnější prvorepublikové podnikatelské rodiny. Pokud uspěje u Evropského soudu, kde si už předloni na Česko stěžoval, mohou jeho příkladu následovat další továrníci.
Podle advokátky Kláry Veselé Samkové, která zastupuje několik rodin postižených znárodněním, mají Baťové velkou šanci na úspěch. Díky svým financím mají na elitní právníky. "Mohou se stát příkladem. Evropský soud funguje tak, že pokud jednou řekne ano, tak bude v obdobných případech rozhodovat stejně," říká advokátka.
Vroce 1945 znárodnilo Československo na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše dvě třetiny zdejšího průmyslu. V dekretech stálo, že za vyvlastněné podniky má stát vyplatit náhradu. Řada postižených lidí ovšem žádné peníze neviděla. Úřady totiž nikdy pořádně nerozhodly, jakým způsobem a v jaké výši náhrady vyplácet.
Kolika podniků by se mohlo případné vyplácení náhrad týkat a kdo má šanci na úspěch, není jasné. Odhady kolísají od několika desítek do několika tisícovek případů. Veselá Samková říká, že podniků, které byly znárodněny bez náhrady, jsou tisíce. Další odborníci jsou skeptičtější. Například Jan Kuklík, ředitel Ústavu právních dějin na pražské právnické fakultě, odhaduje jejich počet na desítky.

"Mohlo by jít řádově o desítky - ne stovky či tisíce případů, avšak některé nároky se týkají rozsáhlého majetku," myslí si Kuklík. První vlna znárodnění z roku 1945 zasáhla podle něj zhruba 3000 největších podniků, což tehdy představovalo asi dvě třetiny československého průmyslového potenciálu.
To je sice vysoké číslo, řada postižených lidí ovšem podle Kuklíka nějakou, i když třeba malou, náhradu dostala nebo na ni naopak vůbec neměla nárok. Samozřejmě jako první vypadli z nároku na náhrady "Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti", jak zněla dobová formulace.
Někteří lidé pak dostali odškodnění na základě tzv. náhradových dohod s některými západními státy. Šlo třeba o Británii, Spojené státy, Švýcarsko nebo Kanadu. Peněz se v tomto případě podle Kuklíka domohli nejen zahraniční vlastníci českých podniků, ale i někteří českoslovenští emigranti. Právě kvůli nedořešeným náhradám za znárodněný majetek ostatně USA až do roku 1982 zadržovaly část československého zlatého pokladu, která se dostala do západoevropských bank krátce před druhou světovou válkou.
Třetí skupinou jsou pak lidé, kteří dostali odškodnění po roce 1989. "Šlo zejména o znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy," vysvětluje Kuklík.
Zjistit, kdo konkrétně má šanci na úspěch je podle něj velmi těžké. Žádná centrální evidence totiž neexistuje, a každý případ je nutné posuzovat individuálně. I tak se podle Kuklíkova odhadu může celkový účet za znárodnění pohybovat v řádu miliard.
Náhrady za znárodnění nejsou jediným vážným problémem, který českému rozpočtu hrozí. Vyplácením miliardových částek totiž může skončit i letité ignorování majitelů domů, kteří mají v bytech "regulované nájemníky". Třetí potencionálně nebezpečnou oblastí jsou nároky sudetských Němců. Tady je ale podle Kuklíka pozice Česka pevnější.

Baťové mají velmi reálnou šanci uspět

Česko se může dostat do ekonomicky neúnosné situace, říká advokátka Klára Veselá-Samková.

LN: Baťové mají velmi reálnou šanci uspět

Česko se může dostat do ekonomicky neúnosné situace, říká advokátka Klára Veselá-Samková.

* LN Jakou šanci má Tomáš Baťa nebo další členové rodiny na vyplacení odškodného za majetek, který jim stát zabavil po druhé světové válce?

Podle mého názoru velmi reálnou. Česká republika má celou řadu systémových právních problémů, které ji jsou schopny zavést do naprosto ekonomicky katastrofálního postavení. A může si za to sama, protože nedodržuje právo a zákony. Podle mne je zde velká šance, že to dopadne podobně jako v Polsku v kauze Broniowski. Po druhé světové válce zabral Sovětský svaz východ Polska a v polských zákonech byla zakotvena povinnost vyplatit náhrady za majetek, který zůstal za hranicemi. Evropský soud na základě těchto faktů rozhodl, že Polsko má povinnost se s tímto pánem vypořádat. Soud ovšem uznal, že vzhledem ke všem okolnostem nemůže jít o celou částku, a tak mu bylo přiznáno zhruba 20 procent majetku.

* LN Myslíte tedy, že stížnost Tomáše Bati ve Štrasburku by mohla dopadnout stejně?

Ano. V Benešových dekretech je napsáno, že se znárodňuje za náhradu. Nikdo už ale nevypracoval prováděcí předpisy, jak to konkrétně zařídit. Dokonce existuje jeden rozsudek Městského soudu v Praze, ve kterém soud ministerstvu financí nařídil, aby tyto prováděcí předpisy dodatečně vypracovalo. Je to zhruba čtyři nebo pět let. Nadřízený soud to ale zrušil a nyní to putuje směrem k Ústavnímu soudu. Podle mne je to buď tak, že celé Benešovy dekrety neplatí a pak bylo celé znárodnění protiprávní, nebo platí, ale pak platí i ta povinnost odškodnit. Z toho není úniku.

* LN Je ale otázka, zda je Tomáš Baťa oprávněnou osobou. Neměli by o odškodné žádat potomci Jana Antonína Bati?

Já jsem se o tento případ zajímala a doneslo se mi, že obhajoba Česka spočívá na tom, že znárodněný majetek byl Jana Antonína, a ne Tomáše. Jana Antonína Baťu ovšem nyní soud rehabilitoval a jeho potomci se mohou začít domáhat úplně téhož.

* LN Může se to týkat i jiných podnikatelů?

Ano. Celkem bylo znárodněno několik desítek tisíc podniků.

HN: Baťa chce po státu miliardy

Tomáš Baťa, syn zakladatele obuvnického podniku, bude usilovat o vyplacení náhrady za znárodněný majetek.

Řekl to týden poté, co jeho strýce, Jana Antonína Baťu, české soudy zprostily šedesát let starého obvinění z kolaborace.

"Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak podle Benešových dekretů byla slíbena. Nejen nám, ale všem ostatním," řekl v rozhovoru pro Český rozhlas Tomáš Baťa.

Požadavek Tomáše Bati je důležitý i proto, že může posloužit jako vzor pro řadu dalších případů, kdy poválečná vláda znárodnila českým podnikatelům jejich majetek.

Hodnota zestátněného majetku Baťovy rodiny se odhaduje na 50 miliard současných korun. Neznárodňovalo se ovšem jen ve Zlíně, stát se zmocnil tisíců podniků po celé zemi a náhradu až na výjimky nikdy nevyplatil.

Pomůže nyní rodině Baťů, že soud Jana Antonína očistil? Šance jsou malé. Ústavní soud už dříve rozhodl, že v restituci nelze získat majetek zabavený před únorem 1948. Lze se soudit podle občanského zákoníku, což vyzkoušel František Kinský. Nejvyšší soud ovšem jeho postup zavrhl.

Případ Baťů je však trochu jiný. Po druhé světové válce se začalo v levicovém nadšení znárodňovat na základě Benešových dekretů.

Princip měl být takový, že stát si vezme podnik - nad 50 zaměstnanců - a zavázal se, že bývalému majiteli vyplatí náhradu.

Nikdy už se však nestanovilo, jak vysoká má být, kdo ji má určovat a jak se má vyplácet.

V případě rodiny Baťů do toho vstupuje v roce 1947 soud, který Jana Antonína Baťu, dědice impéria, označil za kolaboranta a zabavil mu majetek včetně oné náhrady za již znárodněné podniky. Minulý týden byl tento rozsudek definitivně zrušen a otevřela se otázka, zda mají dědicové na náhradu nárok.

"Stát se zavázal, že za znárodněné podniky vyplatí náhradu, tento právní závazek nikdy nebyl zrušen," říká právnička Klára Veselá-Samková a dodává, že v civilizovaných zemích se právo na majetek promlčet nedá a nárok na náhradu je majetek. V tom je rozdíl proti zestátňování po únoru, kdy se majetek prostě zabavil.

"Je to průšvih většího kalibru než regulace nájemného," dodává Samková s tím, že jde o stovky miliard korun, i kdyby se vyplácela jen část náhrad.

Právnička zastupuje klienty, kteří také měli za znárodněný majetek dostat náhradu a nikdy ji nedostali.

Na jedné straně je rozhodnutí Ústavního soudu o omezení restitucí únorem 1948, což vyjadřuje názor, že dnešní generace by neměla platit za příliš staré křivdy. Na druhé straně je však debata o právnosti Benešových dekretů a právu na majetek a spravedlnost.

Podle ní si je tohoto rizika stát vědom.

"Tomáš Baťa má náskok, po sedmnácti letech u českých soudů se dostal k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. I když se zdá, že právě štrasburský soud vrátí všechno opět na začátek a Baťova rodina se bude dalších 17 let soudit," dodává Samková.

Advokátní kancelář Klára Samková s.r.o. (Legal office Klára Samková, Ltd.) is insured against liability for damages up to CZK 50,000,000 per year.

In addition to this insurance, each cooperating lawyer is insured for CZK 7,500,000 per year.

If an attorney neglects his/her work in such a way as to damage the interests of his/her client, the damage incurred shall be reimbursed to the client by the attorney's insurance company.