MF Dnes: Vraťte nám miliardy

Potomci českých továrníků žádají náhrady za znárodněný majetek. "Stát nám dluží," říkají

Je to úžasný nápad. V malé pražské dílně Jindřicha Waldese vzniká stroj, který dokáže vyrábět jednu patentku za druhou. Malé patentky nahrazující knoflíky jsou světovým hitem. Píše se rok 1902 a dílna s pouhými čtyřmi zaměstnanci se okamžitě začne rozrůstat. Za čtyři roky už se staví v Praze-Vršovicích továrna. Vznikají filiálky: v Drážďanech, Varšavě, Londýně, New Yorku, Barceloně, Paříži...
Továrna má vlastní učiliště, vývojovou dílnu a mzdy jedny z nejvyšších v Rakousku-Uhersku. Financuje studijní, kulturní i sportovní instituce. Když Jindřich Waldes jede do Ameriky, vyfotografuje si na lodi americkou herečku, která si dá do oka patentku. Podle fotografie později slavný malíř František Kupka nakreslí obraz: Dáma s patentkou. Nebo také: Slečna Koh-i-noor, podle indického drahokamu.
"Vím, že jsem potomek Waldesů, kteří založili továrnu a dali světu patentku," říká ve svém pražském bytě Jiřina Nováková. Čeká nyní na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který posuzuje její nároky na část vršovické továrny (a také obrazy včetně toho Kupkova). Předchozí soudní verdikt už dopadl v její prospěch (byl potvrzen její nárok na polovinu továrních budov i pozemků) a Nováková věří, že vyhraje definitivně.
Jenže vtip je v tom, že továrna už mezitím byla zprivatizována a je v soukromých rukou. "Pokud žijeme v právním státě a bylo něco státem prodáno, pak by se to přece vracet nemělo," říká ředitel Koh-i-nooru Pavel Bohumínský. Stejně jako Nováková čeká na verdikt soudu. "Jistotu do podnikání nám ta situace zrovna nepřidává," říká Bohumínský. Podle něj by měl do sporu zasáhnout stát a situaci řešit například vyplacením finančního odškodnění.
Přestože případ Koh-i-noor není typický, neboť šlo původně o židovský majetek zabavený už za okupace, s nároky na odškodnění za znárodnění se dnes hlásí další potomci českých podnikatelů. Paradoxně se odvolávají na Benešovy dekrety. Dekret číslo 100 Hned po válce přistupuje Československo k neobvyklému kroku. Znárodnění, které se týká všech průmyslových odvětví a všech větších podniků, je jedno z nejrozsáhlejších v Evropě. "Tak široký záběr znárodnění neměl v okolních či západoevropských zemích obdobu," říká historik Jiří Kocián. "Něco podobného se odehrávalo jen v Jugoslávii, Albánii a Rumunsku," dodává.
Benešův dekret číslo 100 stanovil, že budou znárodněny všechny větší firmy, zpravidla nad 500 zaměstnanců. Ale za finanční náhradu. "Jen u majetku německého a maďarského se rozhodlo, že náhrada nebude. Stejně jako u majetku zrádců a kolaborantů. U ostatních se měla výše náhrady určovat podle hodnoty firmy v září 1938 nebo ke konci roku 1937. U zahraničních vlastníků by se vyplácela v plné výši, u domácích odstupňovaně s tím, že u vyšších hodnot se bude krátit. Strop byl pět milionů," vysvětluje Kocián. Nakonec to dopadlo ale jinak. Cizím vlastníkům náhrada vyplacena částečně byla, domácím už ne.
Nikdy. Na to upozorňuje například Josef Porkert, vnuk továrníků Porkertových, kterým patřily továrna na kuchyňské roboty a mlýnky ve Skuhrově nad Bělou ve východních Čechách.
Dědicové již dlouhou dobu žádají ministerstvo financí, aby jim slíbenou náhradu vyplatilo. "Nemám představu, o jakou částku může jít," říká Josef Porkert.
Rodina už za sebou jeden (dílčí) úspěch má. Vyhrála stížnost u Ústavního soudu, který nařídil ministerstvu, aby neotálelo a konečně rozhodlo. Jak? Tím už se Ústavní soud nezabýval. Rozhodnutí je tedy na ministerstvu.

Patnáct požadavků Podle mluvčího ministerstva financí Ondřeje Jakoba dostal jeho úřad od roku 2002 celkem 15 žádostí, v nichž se žadatelé domáhají náhrady podle znárodňovacího dekretu. Jedna žádost byla zamítnuta a skončila u správního soudu, o ostatních se rozhoduje nebo v nejbližší době začne. "O jaké částky žadatelé žádali, nelze vyčíslit, neboť většina žádostí neobsahovala vyčíslení náhrady," uvedl Jakob.

Co si kdo vybojuje "Je to Pandořina skříňka českých restitucí," říká advokát Tomáš Těmín. "Benešovy dekrety počítaly s vyplácením náhrad. Ale prováděcí předpis nikdy nevznikl," připomíná advokát. Podle něj jsou v principu dva způsoby řešení. Ministerstvo může (konečně) vydat příslušnou vyhlášku, nebo žadatelé budou usilovat o vyplacení náhrad soudní cestou, každý sám za sebe. Není těžké uhodnout, jak to asi dopadne.
"Kdo si co vybojuje, třeba i za cenu žaloby do Štrasburku, to bude mít," odhaduje advokátka Klára Veselá Samková, která sama zastupuje pět takových žadatelů.
Ministerstvo financí uvedlo, že v současné době žádnou prováděcí vyhlášku nepřipravuje.

Jak si koupit vlastní továrnu

Boj o náhrady pečlivě sleduje Jiří Rückl, majitel sklárny v Nižboru. Rodinná firma zahrnující tři sklárny a centrální sklad v Praze byla totiž znárodněna po válce podle Benešova dekretu. "Po roce 1989 byla celá rodina zachvácena euforií sloganu Co bylo ukradeno, bude navráceno... Jenže se ukázalo, že žádné restituce podniků znárodněných v roce 1945 se konat nebudou. My jsme se tedy mohli ucházet jen o to, co nám vzali v padesátých letech, tedy o rodinný dům a pozemek. Já se v Nižboru narodil, chtěl jsem se vrátit k tradicím, podnikání. Nezbylo mi nic jiného než se pokusit o privatizaci. Sehnal jsem peníze a Nižbor jsem si koupil. Bylo to hodně drahé," popisuje Rückl.
A připomíná, že někteří cizinci náhradu dostali. "Žili jsme tady, neodešli jsme. Rodina nechtěla uvěřit, že by bylo myslitelné, aby o majetek přišla," dodává. Zatím si požadavek na vyplacení náhrady za znárodněný majetek nepodal. "Nejsme tak bohatí, abychom mohli platit drahé právníky, ale dluh státu vůči nám není vyrovnán," vysvětluje.

Rozhodne Baťa?

Ti, kteří mohou rozhodnout o osudu nároků Porkertových a dalších, jsou potomci a příbuzní českého průmyslníka Jana Antonína Bati, který byl po válce odsouzen za kolaboraci. Když bylo totiž jeho jméno vloni očištěno, objevila se otázka náhrady za zabavený majetek i u něj. Jako kolaborant na ni neměl nárok. Nyní, jako "řádný český podnikatel", už ano. Jeho synovec Tomáš Baťa už avizoval, že o náhradu bude usilovat třeba i u Evropského soudu ve Štrasburku.

***

Pod lupou

ODŠKODNĚNÍ ZA ZNÁRODNĚNÍ

Patnáct dědiců bývalých českých továrníků podalo žádosti o vyplacení náhrad za majetek znárodněný po válce podle Benešových dekretů. Další zvažují, že se přidají později, jiní zkoušejí úspěch u soudu. Výši částky, kterou jim stát dluží, nikdo nezná, pohybuje se v řádu miliard.

Dekret číslo 100 Benešův dekret z roku 1945 znárodnil všechny větší podniky, zpravidla nad 500 zaměstnanců, odhadem přes dvě třetiny průmyslu v zemi. Dekret (s výjimkou majetku zrádců, kolaborantů a Němců) počítal s vyplácením náhrad, ale k tomu už nedošlo. Odškodněni byli pouze někteří zahraniční vlastníci.

Kolik se už vyplatilo? Podle ministerstva financí byly po roce 1989 za znárodněný majetek vyplaceny na náhradách asi 2 miliardy korun. Nešlo však o požadavky nad rámec restitučních předpisů, které stanovily časovou hranici pro odškodnění únor 1948. Kdo přišel o majetek dříve, měl smůlu.

Kolik je žadatelů Z 15 žádostí dědiců bývalých továrníků, které se odvolávají na znárodňovací dekrety před únorem 1948, byla jedna zamítnuta ministerstvem financí, spor skončil u správního soudu. O ostatních ministerstvo rozhodne v nejbližší době. Další nároky mohou ještě přijít.

Kdo přišel o majetek Obrovský majetek byl bez náhrady znárodněn například J. A. Baťovi, neboť byl po válce odsouzen za kolaboraci. Když toto nařčení vloni soud zrušil, otevřela se dědicům cesta k odškodnění. Část znárodněného majetku vlastní rodiny si v privatizaci koupil sklář Jiří Rückl (na snímku).

O autorovi: LUDĚK NAVARA, redaktor MF DNES