odškodnění

Moderátor
Potomek slavného obuvníka Tomáš Baťa má naději získat od českého státu odškodnění za znárodněný majetek. Jako první to uvedl deník Právo. Ústavní soud spolu s Nejvyšším správním soudem totiž nařídily Ministerstvu financí, které se dosud žádostí odmítalo zabývat, aby o náhradě konečně rozhodlo. Úřad už žádost řeší. Současně ale vzkazuje, že na Baťův majetek se Benešův dekret, na který on se odvolává, nevztahuje.

Záběry KF:
Rostou nové budovy, roste produkce, počet zaměstnanců se zvyšuje. Baťovi se teď v novém státě už nestaví nic v cestě.
 

Potomci českých továrníků žádají náhrady za znárodněný majetek. "Stát nám dluží," říkají

Je to úžasný nápad. V malé pražské dílně Jindřicha Waldese vzniká stroj, který dokáže vyrábět jednu patentku za druhou. Malé patentky nahrazující knoflíky jsou světovým hitem. Píše se rok 1902 a dílna s pouhými čtyřmi zaměstnanci se okamžitě začne rozrůstat. Za čtyři roky už se staví v Praze-Vršovicích továrna. Vznikají filiálky: v Drážďanech, Varšavě, Londýně, New Yorku, Barceloně, Paříži...
Továrna má vlastní učiliště, vývojovou dílnu a mzdy jedny z nejvyšších v Rakousku-Uhersku. Financuje studijní, kulturní i sportovní instituce. Když Jindřich Waldes jede do Ameriky, vyfotografuje si na lodi americkou herečku, která si dá do oka patentku. Podle fotografie později slavný malíř František Kupka nakreslí obraz: Dáma s patentkou. Nebo také: Slečna Koh-i-noor, podle indického drahokamu. 

Romská rodina Červeňákových z Ústí nad Labem údajně žádá po státu další odškodnění.
Chce kompenzaci 420 000 korun, protože jí ústecká radnice odebrala sociální dávky, když před čtyřmi lety dostala odškodnění 900 000 korun za vlekoucí se soudní spor.
Bývalý starosta obvodu Ústí nad Labem-Město a dnešní vicehejtman Ústeckého kraje Radek Vonka (ODS) je přesvědčen, že radnice postupovala správně.
Podle Vonky si radnice před odebráním sociálních dávek nechala udělat právní výklad od ministerstva práce a sociálních věcí.
"Rodina nemůže mít finanční majetek nebo dům a auto a přitom pobírat od státu štědré sociální dávky. Červeňákovým se odškodnění za soud nezapočítalo do příjmu, ale měli statisícový peněžní majetek, proto bylo nepředstavitelné, aby dál pobírali sociální dávky," je přesvědčen Vonka.
Rodina nedostávala dávky půl roku. Podle Vonky si měla za peníze z odškodnění pořídit vlastní bydlení, jak původně slibovala. Místo toho prý peníze různě utratila a do šesti měsíců byla ve stejné situaci jako předtím. "Jejich advokátka Klára Veselá Samková opravdu neví, jak vyždímat ze státu, respektive z nás všech, peníze pro nepřizpůsobivé občany. Otevírá se tak znovu téměř zapomenutá noční můra všech, kdo pracují a musí platit daně. Její dlouholetí klienti, rodina Červeňáků, společně s ní vymýšlejí, jak nás zase pumpnout o nějaké statisíce," sdělil Právu Vonka.

Může továrník Tomáš Baťa vysoudit na České republice miliardy?

Poté, co byl jeho strýc Jan A. Baťa posmrtně rehabilitován, majitel obuvnického impéria prohlásil: "Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena."

Před více než třemi lety podal kvůli tomu žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stát ale může zůstat v klidu; Baťovy šance se blíží k nule.

Důvodů je několik. Za prvé precedenty štrasburského soudu, za druhé Baťova dosavadní pasivita, za třetí jeho mírně řečeno nejasný vztah ke strýcovu majetku. Nemluvě o tom, že český stát už se vůči Tomáši juniorovi zachoval poměrně velkoryse: majetek vrátil bez zjevného nároku na restituce.

Štrasburský soud nechává nápravu poválečných křivd na vůli jednotlivých států. Z principu se nezabývá případy, které vznikly před přistoupením České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech (1992), natož před podpisem samotné úmluvy (1950, platit začala o tři roky později).

Se svými žalobami proti poválečným Benešovým dekretům už proto ve Štrasburku neuspěli šlechtici de Walderode, Harrach nebo Lichtenstein.

Vedle toho je tu druhá zásadní věc, na kterou důrazně upozorňují internetové stránky Rady Evropy: "Aby stížnosti byly přijatelné, musí žadatelé prokázat, že vyčerpali všechny opravné prostředky dostupné ve státě, v němž k údajnému poškození došlo, a žádost podat do šesti měsíců od konečného rozhodnutí soudu."

Tomáš junior však žádnou žalobu o odškodnění nikdy nepodal. Takový případ chybí i v databázi verdiktů Ústavního soudu.

Skupina advokátů zastupujících lidi postižené Benešovými dekrety ve svých klientech stále živí naději. Právnička Klára Veselá-Samková například v novinách tvrdí, že na české spory se může vztahovat předloňský štrasburský rozsudek ve věci Broniowski vs Polsko a že země se reálně ocitne "poblíž státního bankrotu". Jenže nemůže a neocitne.

Kdepak státní bankrot

Oč šlo? Babička Jerzyho Broniowského patřila k více než milionu Poláků, kteří po válce museli opustit území zabraná Stalinovým SSSR. Za svůj pozemek s domkem v dnešním ukrajinském Lvově měla právo na náhradu. Tento nárok potvrdilo Polsko zákonem, a to - což je podstatné - na sklonku komunismu (1985) i po něm (1997). Varšavská vláda však nechtěla blokovat půdu donekonečna, práva pana Broniowského a dalších asi 80 tisíc zbylých žadatelů proto podvázala spoustou podmínek. Polský Ústavní soud dotlačil vládu aspoň k peněžnímu odškodnému ve výši 20 procent původní ceny. To schválil i Štrasburk.

Rozdíl oproti Baťovi je jasný: v Polsku se napravovala újma vzniklá po roce 1989, nikoli po válce. Tomáš junior by musel najít nějakou křivdu, jaká se mu stala nyní. Jako se to povedlo dědicům továrníka Otty, majitele rakovnické Rakony. Firma byla znárodněna podle Benešových dekretů coby podnik s více než 150 zaměstnanci a v roce 1991 ji koupil americký Procter & Gamble. Stížnosti dědiců byly marné, i když soudy připustily, že dekrety možná byly tenkrát použity protiprávně, protože počet zaměstnanců Rakony kolísal. Ústavní soud věc před jedenácti lety uzavřel s tím, že dekrety platí; nadto citoval další archivní listiny, podle nichž se dekrety vztahovaly na Rakonu právem. Ottovi dědicové měli mazaného advokáta, takže v roce 2000 vysoudili aspoň ve Štrasburku odškodné za neférový proces, protože se prý nemohli k "novým" důkazům vyjádřit. Dostali pouhých 10 milionů korun. Čili žádné miliardy, žádný státní bankrot.

A pokud jde o dodatečné vyplácení náhrad za znárodněný majetek, jak o tom neurčitě mluvil Benešův dekret č. 100? V 90. letech se je pokusilo vysoudit několik rodin, třeba potomci továrníka Jana Páchla, bývalého vlastníka továrny v Praze-Modřanech (po roce 1989 ji koupily Danone a Nestlé). Podle Hospodářských novin ze září 2003 shledal i odvolací soud tyto šedesát let staré nároky dávno promlčenými.

Špinavé rodinné prádlo

Tomáš junior má ještě jednu právní potíž: v znárodněné firmě oficiálně nevlastnil ani akcii, patřila stoprocentně jeho strýci Janovi.

Tomášova "kanadská" větev rodiny byla s Janovou "brazilskou" celá desetiletí ve sporu. "Celé obludné pronásledování, kterému byl Jan Baťa podroben, bylo z iniciativy, se souhlasem a aktivní účastí pana Tomáše J. Bati," stojí v předloňském prohlášení Janových vnuček pro českou veřejnost. "Dospěli jsme k názoru, že jediný motiv, když se vyjadřuje nebo pokouší se o nějakou činnost, která vypadá, že je ve prospěch Jana Bati nebo pro jeho rehabilitaci, je pouze osobní marketing, aby získal nějaké výhody, což bylo jeho neustálé chování během posledních šedesáti let." Tomáš junior a jeho matka později baťovské impérium ovládli. Ve vleklé právní bitvě argumentovali tím, že převod na Jana byl fiktivní a předstíraný. Strýcova právní pozice přitom byla ztížena jeho odsouzením v Československu. Výtečně informovaný historik Zdeněk Vašíček v roce 1992 v obsáhlém článku pro týdeník Respekt (zjevně měl přitom přístup k dokumentům Pithartovy vlády) píše, že rodina to u cizích soudů vysvětlila snahou vyhnout se obrovské dědické dani po smrti Tomáše-zakladatele. "Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem," napsal Zdeněk Vašíček, "automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky?"

Obchodník vs gentleman

Na rozdíl od svého otce a strýce má Tomáš junior vztah k zemi velmi nesentimentální. Už citovaný historik Vašíček se podivil, že například nepodporoval československý exil. Když v roce 1997 postihly Moravu povodně, obyvatelé Otrokovic čekali na Baťův přílet s velkými nadějemi: jeho otec kdysi postiženou čtvrť stavěl (dnes tam stojí jeho socha). Tomáš junior prošel ulicemi a vzkázal, že od něj nic čekat nemají, možná pošle vyplavené škole nějaké počítače. A když v roce 1999 krachovala Nadace Bohemiae, jež měla "šířit dobré jméno České republiky ve světě", Tomáš Baťa - který se uvolil dělal předsedu správní rady - nehnul prstem. Jak vysvětlil po dvou letech v Týdnu: "Bohužel to skončilo, protože nikdo si ten provoz netroufal podporovat." Česká republika se vůči němu chovala nepoměrně velkoryseji. A to přesto, že restituční zákony nemohly Tomáši juniorovi vrátit baťovský majetek: za prvé se vztahovaly na fyzické, nikoli právnické osoby, za druhé akcionářem firmy Baťa byl podle práva Jan, za třetí majetek zabavil stát už před únorem 1948.

Pithartova vláda nicméně udělala gentlemanské gesto. Tomáš junior mohl bez soutěže odkoupit síť nejlepších prodejen podle své volby, včetně domu na pražském Václavském náměstí, za 30 milionů korun, tedy "za hubičku". Znárodněné továrny vložil stát do podniku Baťa-ČSFR, jejž Tomáš junior postupně odkoupil za účetní hodnotu - 817 milionů. A samozřejmě restituoval majetek po matce, dům v Praze, vilu ve Zlíně a 2800 hektarů lesů na Vsetínsku.

Přesto nikdy nebyl spokojen, podle svých představ měl strýcův majetek dostat zadarmo - v návrhu smlouvy pro Pithartovu vládu chtěl celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž 51 % akcií by dostal zadarmo, jen za své "know-how", a nezavazoval by se ani k minimálním investicím.

V srpnu 2001 si postěžoval v časopise Týden: "Smlouva už byla dodělaná a už jsme měli na cestě lidi z celého světa, abychom začali přebírat podniky do našeho vedení.

Najednou v noci přišel nějaký americký advokát, který přesvědčil dotyčné politiky, aby to nedělali." Toho advokáta by možná vláda mohla najmout zas.

Česko se může dostat do ekonomicky neúnosné situace, říká advokátka Klára Veselá-Samková.

* LN Jakou šanci má Tomáš Baťa nebo další členové rodiny na vyplacení odškodného za majetek, který jim stát zabavil po druhé světové válce?

Podle mého názoru velmi reálnou. Česká republika má celou řadu systémových právních problémů, které ji jsou schopny zavést do naprosto ekonomicky katastrofálního postavení. A může si za to sama, protože nedodržuje právo a zákony. Podle mne je zde velká šance, že to dopadne podobně jako v Polsku v kauze Broniowski. Po druhé světové válce zabral Sovětský svaz východ Polska a v polských zákonech byla zakotvena povinnost vyplatit náhrady za majetek, který zůstal za hranicemi. Evropský soud na základě těchto faktů rozhodl, že Polsko má povinnost se s tímto pánem vypořádat. Soud ovšem uznal, že vzhledem ke všem okolnostem nemůže jít o celou částku, a tak mu bylo přiznáno zhruba 20 procent majetku.

* LN Myslíte tedy, že stížnost Tomáše Bati ve Štrasburku by mohla dopadnout stejně?

Ano. V Benešových dekretech je napsáno, že se znárodňuje za náhradu. Nikdo už ale nevypracoval prováděcí předpisy, jak to konkrétně zařídit. Dokonce existuje jeden rozsudek Městského soudu v Praze, ve kterém soud ministerstvu financí nařídil, aby tyto prováděcí předpisy dodatečně vypracovalo. Je to zhruba čtyři nebo pět let. Nadřízený soud to ale zrušil a nyní to putuje směrem k Ústavnímu soudu. Podle mne je to buď tak, že celé Benešovy dekrety neplatí a pak bylo celé znárodnění protiprávní, nebo platí, ale pak platí i ta povinnost odškodnit. Z toho není úniku.

* LN Je ale otázka, zda je Tomáš Baťa oprávněnou osobou. Neměli by o odškodné žádat potomci Jana Antonína Bati?

Já jsem se o tento případ zajímala a doneslo se mi, že obhajoba Česka spočívá na tom, že znárodněný majetek byl Jana Antonína, a ne Tomáše. Jana Antonína Baťu ovšem nyní soud rehabilitoval a jeho potomci se mohou začít domáhat úplně téhož.

* LN Může se to týkat i jiných podnikatelů?

Ano. Celkem bylo znárodněno několik desítek tisíc podniků.

Tomáš Baťa junior chce požádat o náhradu znárodněného majetku v roce 1945. Politici se shodují, že může dostat jako odškodnění za majetek zabavený jeho rodině v roce 1945 pouze peníze, nikoliv nemovitosti.
Tomáš Baťa zatím nezveřejnil, jak velkou náhradu si od České republiky představuje. Oficiální žádost ještě nepodal.
Podle místních politiků je odškodnění rodiny Baťů záležitostí výhradně českého státu, která se města nebo kraje netýká.
Neobávají se proto, že by se na případných náhradách měly magistrát nebo Krajský úřad podílet. "Pokud pan Baťa říká, že rodina bude požadovat odškodnění, pak asi své nároky bude směřovat na stát," myslí si hejtman Libor Lukáš.
"Odškodnění rodiny Baťů se netýká města. Nebojíme se, že bychom museli něco vracet," uvedl tajemník zlínského magistrátu Zdeněk Mikel.
Baťové přišli o továrny a další majetek v tehdejším Československu v roce 1945, kdy došlo v zemi k znárodnění, tedy masivnímu převodu soukromého majetku do státního vlastnictví.

Baťa: Na náhradu máme nárok
Benešovy dekrety zaručovaly majitelům znárodněného majetku náhrady v tržní ceně. Baťové ale nedostali nic, protože Jan Antonín Baťa byl v roce 1947 odsouzen k patnácti letům vězení za to, že se veřejně nepřihlásil
k odboji proti nacismu.
Letos v listopadu česká justice verdikt Národního soudu zrušila a jméno Jana Antonína Bati očistila. Tím umožnila Tomáši Baťovi žádat o odškodnění za znárodněný majetek.
"Máme zájem na tom, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla slíbená podle Benešových dekretů," řekl česko-kanadský podnikatel, který je synovcem Jana Antonína Bati.
Své prohlášení zatím Tomáš Baťa nepodložil konkrétním krokem. Ministerstvo spravedlnosti dosud nedostalo žádnou oficiální žádost o odškodnění za znárodněný majetek.
O výši náhrady, kterou by mohli Baťové dostat, se zatím jen spekuluje. Podle některých odhadů dosahovala hodnota jejich majetku v době znárodnění až padesáti miliard korun.
Kromě rozsáhlého továrního areálu rodinný klan vlastnil i kolem dvou tisíc dělnických domků, prodejny, hotely, školy, zámky nebo administrativní budovu, známou jako "jednadvacítka", ve které dnes sídlí krajský úřad. Podle odhadců je její současná hodnota kolem sedmi set milionů korun.
Zlínská radnice soupis bývalého majetku rodiny Baťů nemá. "Nikdy ho ani neměla," ujistil Mikel.
Domoci se práva na odškodnění za znárodněný majetek se Tomáš Baťa snaží i u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tam Tomáš Baťa zažaloval Českou republiku před třemi roky.
Podnikatel požaduje, aby soud rozhodl o povinnosti státu zaplatit náhradu za znárodněný majetek. Tu stanovují Benešovy dekrety, nikdy ale nebyly vypracovány ani prováděcí předpisy.
Baťovou žalobou se má evropský soud údajně zabývat v nejbližší době. V minulosti už v podobné kauze rozhodoval.
Jerzy Broniowski žaloval Polsko o náhradu škody za majetek, o který přišel při posunutí hranic státu ve prospěch SSSR po druhé světové válce. Evropský soud jeho nárok uznal za oprávněný a Polsko bylo odsouzeno zaplatit náhradu.
Kromě Bati se na Evropský soud pro lidská práva obrátili i potomci dalších českých podnikatelů, jejichž majetek byl znárodněn a kterým nikdy nebyla vyplacena náhrada. "Odškodnění bychom se měli dočkat nejen my, ale také všichni ostatní," je přesvědčený Baťa.
Pokud by stát skutečně musel náhrady platit, dostal by se podle odhadů některých advokátů do značných problémů. Tvrdí to například Klára Veselá-Samková, která některé z podnikatelů ve Štrasburku zastupuje. Podle ní by se Česká republika dokonce ocitla blízko státního bankrotu.

Před soud se dostává stále více případů medicínských pochybení. Z rozsudků, které byly doposud vyneseny, vyplývá, že náš život a zdraví asi stále nejsou tím nejcennějším, co máme.