Sama s Romy

V lednu roku 1990 šla okolo jakési vývěsky. Zaujal ji plakát zvoucí do nově založené Romské občanské iniciativy. Vlastně ani neví, proč si tenkrát napsala tu adresu. "Nejsem Romka, ale třeba bych se vám mohla hodit. Jsem právnička, " představila se posléze a Ladislav Rusenko ji pozval na kafe. O několik měsíců později byla sedmadvacetiletá Klára Samková zvolena za Romskou iniciativu do federálního parlamentu. Během dvou let proslula jako jeden z nejmladších a nejkontroverznějších zákonodárců. Dívka z brněnské intelektuálské rodiny, jak se zdálo, ráda provokovala svými názory i nekonvenčním způsobem života. Její milostné aféry tehdy s chutí a rád rozebíral bulvární tisk. 

Vy se také cítíte být diskriminována, i když nejste Romka?
A už nejsem Češka. Moje romské aktivity mě vydělily z české společnosti. Nedávno jsme se o tom bavili s Emilem Ščukou. Říkal: před osmdesátým devátým rokem jsem měl, vyjma svého tanečního souboru, jenom české přátele. Dnes nemám žádné. Já jsem na tom obdobně.

To jste asi neměla dobré kamarády.
Nepřeju vám takovou zkoušku charakterů. Jedni přátelé mě třeba pozvali na večírek. Přišla jsem s manželem. Byli na nás milí a pak si mě vzali stranou: Kláro, vždycky tě rádi uvidíme, ale, prosím tě, příště přijď' bez manžela. Práskla jsem dveřmi.

Snad se tak nechovali všichni.
Zbyli mi rodiče. Také trvalo nějaký čas, než se s Ivanem smířili, ale měli už jistou průpravu z mého poslancování. Nedalo se ode mne čekat nic takzvaně rozumného. Ted' je u nich Ivan jako doma.

Stejné se mi nechce věřit, že je mezi námi tolik a tak primitivních rasistů.
Mluvím o své zkušenosti a svých bývalých kamarádech. Jednou dvakrát zkusíte komunikovat. Nefunguje to, protože oni se vyhýbají, nebo nechápavě zvedají prst. A vás už nebaví se neustále obhajovat a vysvětlovat, že multikulturalismus není choroba. A tak se uzavřete do sebe, do svého soukromí. Dnes se cítím být mezi Čechy sama.

Pocit samoty by ovšem imigrační úředníci v Kanadě těžko chápali jako důkaz o diskriminaci.
Doložila bych, že mě diskriminují v mé profesi. Petr Toman, můj kolega a kamarád, mě kdysi varoval. Když jsme oba končili v parlamentu, říkal mi, ať dám ruce pryč od Romů. Nemůžeš být úspěšná advokátka, jestliže klienti budou vědět, že se u tebe v čekárně můžou potkat s Cikánem. Dnes už se tomu nesměju. Vidím, jaká je jeho a jaká je moje klientela.

Máte málo klientů?
Vím, kdy jsem nedostala zastupování, protože jsem "ta s těmi Cikány". Několik klientů mi vypovědělo plnou moc; bez obalu mi to zdůvodnili obavami o svou image. Cikáni jim kazí image!

Nepřeháníte? 
Jsem naštvaná a znechucená. Spojit své jméno s Romy znamená mít těžký život.

Ale takový způsob života jste si vybrala sama.
A dělala jsem vše pro to, aby se vztahy mezi Čechy a Romy zlepšily. Žádný výsledek! Pracovala jsem jako advokátka a myslela si, že když je člověk čestný a pracovitý, tak uspěje. Chyba lávky! Dnes mi táhne na pětatřicet. Nic jsem nezměnila a nemám ani na to, abych mohla mít děti. Co mi na to řeknete?

Žasnu. Scházejí vám peníze, nebo odvaha?
Asi obojí. Věděla jsem, že když si vezmu za muže Roma, život se mi zkomplikuje. Budeme-li mít děti, bude to ještě horší. Mám vůbec právo je do takové situace vmanipulovat? Už dnes vím, že moje děti budou muset chodit do jiné školy než do té, co stojí u nás za rohem. A ještě si budu muset najmout pána, který je tam bude vodit. Co když se nějaký šílenec rozhodne dát Veselým na frak a dítě jim unese? Nebo ho zbijou po cestě skini?

Nemáte tedy odvahu.
A peníze také ne. Abych udržela svou kancelář, pracuju přes moc. Mojí klientelou jsou obyčejní lidé. Jedině velké kšefty by mi mohly vydělat na určitou volnost. A ty nedostávám. Nebudu-li mít volnost, nemohu si při tomto zaměstnání a takovém nasazení dovolit například mít děti.

Máte přece muže. Ten vás neuživí?
S ním je to složité. Pochází z východního Slovenska, vystudoval tam střední vojenskou školu. Teprve v roce 1990 mohl odejít z armády. Bylo mu šestadvacet, přišel do Prahy a přihlásil se na filozofickou fakultu. Splnil si tak životní sen. Po třech letech ho ze sociologie vyhodili. Nestihl pár zápočtů, protože musel jít do práce. Rodina na Slovensku je nezaměstnaná, nemohla ho podporovat. To jsme se zrovna brali. Další tři roky jsem domácnost táhla sama. Teprve teď' se Ivan snad z té krize dostává.

Našel tedy už zaměstnání, které popřípadě může živit celou rodinu?
Založil společnost na pomocné stavební práce. Ovšem ta se teprve rozjíždí. Zároveň studuje první ročník romistiky a věnuje se romskému hnutí. To je úvazek na víc než osm hodin. Sestavuje romský časopis, pomáhá při romském vysílání, působí v komunitě. Vlastně by z něj měli mít představitelé státu radost. Stále vyzývají romské intelektuály, aby obrozovali svůj lid. Můj muž to dělá. To jsou stovky hodin a spousta peněz, našich rodinných peněz. Obrození není zadarmo, každá obálka a každý telefon se musí zaplatit.

Ale to by snad měly financovat romské organizace. Proč jste se vůbec rozešla s lidmi z Romské občanské iniciativy?
Kvůli Nadaci pro pozdvižení romského obyvatelstva. Založili jsme ji s Emilem a Milanem Ščukovými: měla mimo jiné poskytovat právní pomoc Romům, jako to dnes dělám já, a hlavně měla zřídit informačně-mediální romské centrum. První peníze, grant za pětadvacet tisíc dolarů, jsem přivezla z Ameriky. A pak jsem se najednou dozvěděla, že jsem gádžovka, která nemá co do něčeho mluvit a hlavně už ne do těch peněz.

Diskriminovali vás tedy pro změnu Romové.
Vždycky jsem ochotná se porvat, jestliže někdo bude upírat druhému právo na rovnocenný dialog. A porvu se třeba třikrát o sebe. Byla jsem za grant odpovědná. Peníze, které jsme nestihli vyčerpat, jsem poslala zpět do USA. A dala jsem "Rojce" vale.

Není hlavním problémem Romů, že se nedokáží domluvit mezi sebou?
Typická gádžovská pověra! Majoritní společnost se dožaduje vajdy, který všechny Romy sjednotí a umravní! A ještě by mohl založit romskou politickou stranu! Ale to přece nejde, abyste jim předepisovali etnickou političnost. Romská komunita je nejednotná stejně jako je nejednotná česká komunita. Mezi Romy najdete levičáky i pravičáky, lidi slušné i neslušné.

Ale i ti se přece mohou spojit, když jde o národní věc. Třeba o informační středisko.
To byla samozřejmě škoda, že jsme se nepohodli. V roce 1992 jsem u amerických republikánů viděla, co takové tiskové centrum dokáže. Tým profesionálů každý den analyzuje všechny články - v našem případě by to byly ty, které se týkají Romů. Na základě toho je pak možné rozpoutat informační kampaň. Ta jediná může změnit postavení Romů u nás, byť by měla být i lehce dezinformační.

Dezinformační?
Proč ne? Dezinformační kampaň se přece u nás už několik let vede proti Romům. A oni se stále neumějí bránit. Ve Špíglu vyjde žvást a nikdo neprotestuje. Proč? Článku si nejdříve Romové ani nevšimnou, dozví se o něm, až když se aféra řádně nafoukne. Romům chybí přehled agenturních zpráv, archiv a hlavně lidi, kteří by četli všechny noviny. Pak už je možné sednout a říct: tak tohle žalujeme, tady budeme požadovat tiskovou opravu, tady podáváme trestní oznámení, kvůli tomuto incidentu uspořádáme tiskovou konferenci, tady dáme zprávu do ČTK. Novináři by si museli zvyknout, že jim neprojde ani jedna lež, a bylo by po problémech.

Znám Romy, kteří problémy nemají. Podnikají, prosperují...
... a snaží se pokud možno nevypadat jako Romové, že? Tvrdím, že čtyři pětiny romské elity zapírají svůj původ. Berou si české manželky, po nich přebírají příjmení, žijí v jiné čtvrti a za rodiči jezdí tajně. Zdá se vám taková situace normální?

A může za ni pouze, jak vy říkáte, majoritní společnost? 
Myslím, že promarnila historickou šanci. V osmdesátém devátém roce měla Romská občanská iniciativa tisíce dobrovolníků. Poprvé za sedm set let, co pobývají v Evropě, vzali Romové za své problémy majoritní společnosti. Ztotožnili se s takzvanou Sametovou revolucí. Ještě nikdo historicky nezhodnotil, co to bylo za zlom. Romové šli do spolupráce s Čechy s horoucím srdcem a vírou ve změnu vztahů. To,  že jejich snaha nebyla oceněna, že se naopak vztahy mezi bílými a černými zhoršily, to je zásadní chyba.

Nenapravitelná?
Máme tu skiny, republikány, nezaměstnanost a rasovou nesnášenlivost. Romský národ propadl depresi a melancholii, izoluje se. Nedovedu si představit, co by to muselo být, aby se vzchopil a otevřel se znovu vůči Čechům.

Vláda připravuje program na podporu vzdělání, zaměstnanosti a tak dále. 
Nemyslím si, že to vyřeší školky, nulté ročníky, sociální podpory nebo státní zakázky pro několik romských firem. To už tady bylo za komunistů. A kam to vedlo? Jde spíše o nastolení jiného ovzduší. Romové si dnes myslí, že zákon stojí proti ním. Tunelování bank a korupční skandály nikdo netrestá a oni jsou vězněni za kapesní krádeže.

Namítnu, že pocit bezpráví musí mít především každý občan, který nikdy nic neukradl. 
Já to také tak Romům říkám. To nejsou jen vaše potíže, ale celospolečenské. Až ty se vyřeší, jsme za vodou. Ale oni mají navíc nad sebou bič skinů, republikánů a nezaměstnanosti. To vy nemáte.

Co tedy my, bílí, máme učinit pro nápravu věcí?
Vláda musí dát jasně najevo, kde stojí. Když se sejde dvacet skinů, budou rozehnáni a pozatýkáni. Když dojde k rasově motivovanému trestnému činu, budou viníci exemplárně potrestáni. A nebudou se hledat kličky, jak je omluvit... Vláda by měla také dát podnět Nejvyššímu soudu, aby zvážil, zda se nemá zakázat republikánská strana. A pak mají všichni politici spoustu jiných prostředků, jak povzbudit diskriminované. Nevěřila byste, jak úžasný ohlas mělo vystoupení ministra Rumla v Debatě. Řekl, že když se odstěhují Romové, protože s nimi nedokážeme vyjít, tak za chvíli nebudeme moct vyjít sami se sebou.

To jsou hezká slova. Bere je ale vážně člověk, jehož syn se nedostal na gymnázium, protože je tmavší pleti? 
Další příležitost pro vládu! Může vydat nařízení, že když se dostaví k přijímacím zkouškám dva studenti - oba dobří, se stejnými výsledky - a jeden bude Rom a druhý Čech, tak prostě musí ředitel přijmout Roma. Tečka!

Vždyť se z toho může vyvinout rasismus na druhou. Diskriminace bílých!
Můžete to tak nazvat, ale já vím, co říkám. Pracuji pět let v romském hnutí a za tu dobu česká vláda ani jednou nedala najevo, že o Roma na střední škole stojí. Jak měli učitelé pochopit, že je správné ho přijmout? V této situaci mohou být jen nařízení - byť lehce nespravedlivá - účinná. Stojíte-li ovšem o romskou inteligenci. Zatím se zdá, že vám nevadí, že právě vzdělaní Romové ze země odcházejí.

Proč vy, romští aktivisté, proti tomu něco nepodniknete?
Ještě před tím, než vypukl skandál na Nově, jsme varovali vládu. Bez odezvy, jako vždycky. Mohla bych vydat sbírku dopisů adresovaných Václavu KIausovi. Pan premiér mi odpovídá tak na každý pátý dopis a vždy jen úředními formulkami. Neuspěla jsem ani jako advokátka Romů, ani jako členka ODS. Bohužel, teď' už nejde jen o romskou elitu, ale o celý národ.

Opravdu si myslíte, že chce emigrovat celý národ?
Kdyby mohli, odejdou všichni, a hned.

I když je budoucnost tam velmi nejistá?
Romové mají úplně jiné vnímání prahu nejistoty. Jsou všude cizinci, anebo jsou všude doma. Když nějaký Čech odejde do Kanady nebo Austrálie, tak s ním okolí takřka přeruší styky. Ne tak Romové! Mají telefon! Prostor, čas a vzdálenost nehrají roli. A že se v té zemi mluví jiným jazykem? Taková podružnost je netrápí.

Ale potřebují přece alespoň peníze - na cestu, pro začátek...
Zase gádžovský pohled na svět. Peníze na cestu vždycky někde seženou. Dál nemyslí. Pokračují ve stejném životě, jenom v jiných kulisách. Pro ně je to zase gádžovská společnost, ale tahle nová společnost je příjemnější než ta, co byla v Čechách.

Váš manžel také uvažuje o emigraci?
Byl první, kdo s tím nápadem v naší rodině přišel. Já jsem váhala a váhám stále. Pět let se o něco snažím, a nic z toho. Češi mě považují za blázna, naivku nebo debila. Kdybych tu neměla rodiče, asi bych už odešla.

Ale zůstanete.
Nevím. Spíš počkám, jestli mě česká společnost definitivně nevyžene.