Lesk a bída soudních znalců duší

(pro časopis Soudce, 10/2008)

Tento článek autorka připravila z materiálů, které původně předkládala pracovní skupině připravující novelu zákona o soudních znalcích a tlumočnících, jíž byla členem. Vychází z poznatků a konzultací se soudními znalci z oboru psychologie, PhDr. Jiřím Tylem a PhDr. Vladimírem Fiedlerem, kterýmžto zároveň děkuje za opakované konzultace a soustavné vzdělávání v dané problematice.

Nejsou mi známy statistiky Ministerstva spravedlnosti, kolik „péčkových" rozhodnutí ročně na soudech padne, ale na první pohled je zřejmé, že půjde minimálně o tisíce případů. Valná část těchto rozhodnutí je přitom podepřena soudně-znaleckými posudky z oboru psychologie, eventuálně psychiatrie, pomocí nichž se soud snaží zjistit, jak rozhodnout o styku rodičů a dětí, případně komu děti svěřit do péče.

Stejně tak je znalců z oboru psychologie a psychiatrie využíváno pro různé aspekty trestního řízení, kdy právě znalecký posudek z oboru psychologie či psychiatrie může mít za důsledek potrestání či osvobození podezřelého/obviněného/obžalovaného.

Již z tohoto faktu plyne nesmírná důležitost soudně-znaleckých posudků z oboru  psychologie a psychiatrie. Bylo by logické, kdyby soudy věnovaly maximální pozornost, komu jaký znalecký posudek zadávají a jak vůbec hodnotit způsobilost znalce k podání takového posudku. Tato potřeba vyvstává o to palčivěji u vědomí, že ani nová novela zákona o soudních znalcích a tlumočnících nepřinese - jak autorka s lítostí konstatuje - podstatné zlepšení. Tento článek je pokusem o podání srozumitelných informací ohledně kvalifikace soudních znalců v daném oboru a poukázání na některé problémy při hodnocení jejich práce.

V zásadě jsou dušezpytné posudky požadovány od dvou profesí: psychologů a psychiatrů. Psychiatři jsou absolventi lékařské fakulty, psychologové jsou, respektive měli by být, absolventi filosofické fakulty, obor psychologie.  

I. Děckař x Neděckař

Znalecký obor zdravotnictví tak, jak jej specifikuje vyhláška č. 37/1967Sb. s přílohami, se dělí na 16 odvětví.  V odvětví psychiatrie je znalců nejvíce - aktuálně 585 znalců.  V odvětví psychiatrie jsou jmenováni znalci se zdravotnickou specializací: psychiatrie dospělých, psychiatrie dětská (nebo pedopsychiatrie). V psychologii by se mělo jednat o klinickou psychologii dospělých a klinickou psychologii dětskou (nebo pedopsychologii).  Bohužel, zde již zákon (ministerstvo, resp.ten, kdo znalce jmenoval) nerozlišují dostatečně přesně zmíněnou „dospělou" či „dětskou" kvalifikaci znalce. Řada znalců kvalifikovaných pro práci s dětmi má sice uvedeno ve svém jmenovacím dekretu a na znalecké pečeti zmíněnou „dětskou" specializaci, ale mnoho z nich také tuto kvalifikaci zmíněnou nemá. Platí to též obráceně: mnozí znalci, kteří nejsou odborně kvalifikováni pro práci s dětmi, tuto činnost  vykonávají.

    Následkem dnešního legislativního stavu řadu posudků z oblasti psychiatrie vykonávají znalci, kteří k tomu vůbec nejsou oprávněni (!!!) neboť nemají „dětskou" specializaci.  Automaticky je přijímáno, že kdo umí vyšetřit dospělého, umí vyšetřit i dítě. V tomto směru je obzvláště alarmující, že v celé ČR je soudními znalci pro psychiatrii dětí celkem 21 osob, v Praze samotné dokonce pouhých 8 osob. Při způsobu jmenování „dětských" znalců by se přitom zásadním způsobem měla zohlednit atestace kandidáta. Ta však bývá pro jmenující orgán značně nepřehledná a o zpětnou kontrolu znalců jednou již jmenovaných se nestará už vůbec nikdo. Ve skutečnosti je to tak, že kdo má kvalifikaci pro znaleckou práci s dětmi, má  a u t o m a t i c k y kvalifikaci i pro znaleckou práci s dospělými. Atestace z dětské psychiatrie je totiž atestace  tak zvaně nástavbová, což znamená, že ji může složit pouze lékař, který již má atestaci z psychiatrie dospělé. Jedinou výjimkou je, když atestaci z dětské psychiatrie složí lékař, který vystudoval dětské lékařství. Takový znalec je skutečně oprávněn pouze pro psychiatrickou práci s dětmi.

Je tedy zásadní nutností, aby si soudce, který ustanovuje k vypracování znaleckého posudku psychiatra zjistil, jaká je jeho atestace. Kvalifikace „znalce" je zcela nedostatečná a pokud na příklad pro vyšetření dítěte soudce ustanoví psychiatra bez „dětské" kvalifikace, je možné, že nevlídný advokát mu jeho rozhodnutí, potažmo znalcem již vypracovaný posudek, rozcupuje na hadry. Protože velmi často má být psychiatricky (psychologicky) posuzována celá rodina, nestačí, aby byl povolán „dospělácký" znalec s tím, že „umí vyšetřit i dítě" (Kolikrát já tohle už slyšela!!!), ale musí být buď povoláni znalci dva - dospělý a dětský, nebo pouze dětský, a to takový, který má všeobecné lékařství a může tedy šetřit i dospělé........

Co se týká soudních znalců - psychologů, ti doposud skládají jednu atestaci, která zahrnuje klinickou psychologii dospělých i dětí a případně nástavbovou atestaci z psychoterapie. V současné době je třeba odlišit klinické psychology, kteří mají praxi a dovedou diagnosticky pracovat s dětmi (a mladistvými) a těmi, kteří se k takové práci dostávají pouze příležitostně. V zásadě není možné, aby psychologický posudek na dítě vypracovával soudní znalec, který se celý svůj profesní život věnuje práci s dospělými osobami (ať již na psychiatrickém oddělení nemocnice, v psychiatrické léčebně anebo ve své soukromé ordinaci). Většina psychologů uvádí, že „vyšetřit dítě" zvládne také, ale tento přístup naprosto není akceptabilní.

II. Všichni jsou psychologové???

Samostatným problémem je otázka vzdělání  a způsobilosti psychologů, kteří jsou jmenováni v odvětví nikoliv zdravotnictví, ale školství a kultura. V tomto oboru jsou v odvětví psychologie jmenováni znalci, kteří mnohdy nejsou kvalifikováni ani k obecné práci v oboru klinická psychologie. Většina z nich totiž vystudovala nejrůznější obory psychologie jako na příklad pedagogickou psychologii, poradenskou psychologii, sociální psychologii, psychologii práce, ba dokonce existují i znalci, kteří vystudovali učitelský obor pedagogika - psychologie, případně dokonce jen pedagogika a jsou znalci z oboru psychologie.

 Takovýmto znalcům je možno (a nutno) vytknout nedostatečné pregraduální vzdělání - tj.vzdělání mimo klinickou psychologii. Z obsahu jejich studia vyplývá, že nemají kvalifikaci v oboru diagnostiky duševních chorob a duševních poruch, nesložili zkoušku z psychiatrie, nesložili zkoušku z psychopatologie, nemají vzdělání v oboru klinických vyšetřovacích metod. Na příklad studenti pedagogické fakulty, obor psychologie, nemají ani jeden semestr  výuky psychodiagnostiky!!! Nejsou tedy oprávněni provádět diagnózy - tedy přesně to, co je skutečnou náplní práce psychologa. Pro takové absolventy neexistuje ani postgraduální vzdělání. Absolventi jiné než filosofické fakulty nesložili atestaci - tedy státní zkoušku - ze specializační průpravy v klinickém vyšetření osob trpících duševními chorobami a poruchami a v jejich diagnostice. Neprocházejí také povinným kontinuálním vzděláváním v oboru, tj. nemají informace a poznatky o aktuálním stavu a přístupu k psychice člověka, o změnách v posuzování duševních chorob a poruch, o změnách a nových poznatcích a postupech v diagnostice a o aktuálních proměnách psychologických fenoménů v populaci, o současných preferovaných a ověřených způsobech a metodách vyšetření a léčení a diferenciální diagnostiky duševních poruch a chorob. V posledku pak nemají znalost tzv.  MKN - 10 (Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize), a proto nemohou dostatečně přesně určit duševní chorobu nebo poruchu, kterou posuzovaný případně trpí.

Obzvláště zřetelné je jejich oprávnění k testování samotnému: vyhodnocovat testy totiž nemá každý, kdo vystuduje psychologii, ba dokonce jej automaticky nemá ani psycholog vystudovavší „čistou" psychologii na filosofické fakultě. K vyhodnocování testů je psycholog oprávněn pouze po řádném školení, které obvykle organizují profesní komory nebo tvůrci a „hlídači" testů samotných.

            Na příklad k tomu, aby psycholog mohl pracovat s Rorschachovým testem a byl oprávněn jej vyhodnocovat, je zapotřebí absolvovat časově i znalostně náročné školení, jehož zdárné ukončení je podmínkou pro získání oprávnění k zakoupení vlastních zobrazovacích tabulí, s jejichž pomocí se test provádí. Kopírovat tabule pro jemnost barevných odlišení v podstatě nelze a s kopiemi se také může dosáhnout značně zkreslených výsledků. Přesto je zcela běžné, že psycholog si „vypůjčí" tabule s Rorschachovým testem u atestovaného kolegy, či ještě častěji v ústavu (pokud možno státním), který testy má a, aniž byl pro to jakkoliv školen, je vyhodnotí. O postupu „lege artis" nemůže být ani řeči.

III. Testujete??? A co vlastně???

            Problematika psychologického testování je sama o sobě velmi obtížnou kategorií. Zde považuje autorka za nutné poukázat na veřejně dostupný, leč českými znalci z oboru psychologie přesto naprosto nevyužívaný zdroj informací, totiž webový portál Národního zdravotního institutu  ministerstva zdravotnictví USA, National Health Institute. Na veřejně přístupném portále provozovaném touto organizací  http://www.pubmed.gov/ , jsou uveřejňovány desetitisíce odkazů, mimo jiné i odkazy na veškeré relevantní výsledky a výzkumná data k jednotlivým testům, jejich validitě a problémy interpretací. Je skutečností, která se nám může či nemusí líbit, leč i tak zůstane faktem, že v USA tečou do výzkumu medicíny a věd souvisejících, jako třeba psychologie, takové finanční prostředky, že databáze těchto výsledků k ostatním informačním zdrojům má se asi jako Himaláje k Českému Středohoří. Proto je tento informační zdroj zásadním pramenem poznání. Ostatně zcela stejná je situace i v klasifikaci léčiv: zbytek světa se tak dlouho nemohl na ní shodnout, až ji USA vytvořili a svět ji sice ne vždy s radostí, ale přesto přijal - alespoň co se léků týká, je tedy klasifikace jednotná, a to plně americká.

            Na uvedeném internetovém portálu lze najít řadu kritických přístupů a upozornění na chyby v testovacích metodách, které  jsou - dle mých dvacetiletých zkušeností advokátky zabývající se masivně opatrovnickým právem - mimořádně rozšířené i českých krajích.[1]

            Mezi českými psychology je na příklad velmi oblíbený a rozšířený zdroj poznání o rodičích a dětech „pohovor" a „pozorování nestrukturované situace". Veškeré testy a způsoby, které jsou založeny na zpětně neverifikovatelných a nestandardizovaných metodách, jsou považovány dle standardů USA v zásadě za nezpůsobilé být podkladem pro hodnocení. Pokud jsou takovéto vyšetřovací metody uplatňovány, může se tak dít pouze na základě metodologických směrnic, které již tyto standardy nastavily. „ Pozorování" jsou tedy v zásadě nepoužitelná. Tato situace je velmi dobře i u nás viditelná na tak zvaném „panenkovém" testu, kdy je sexuální zneužívání dítěte s dítětem komunikováno prostřednictvím hry s panenkou. Metodologie zde neexistuje, výklad výroků dítěte je dán pouze interpretací psychologa, která může být naprosto různá. K obdobně zavádějícím interpretacím může dojít i při kresbě rodiny či kresbě stromu, což jsou u nás rovněž velmi oblíbené testy. Autoři citovaného článku uvádějí dva příklady, které dle názoru autorky jsou velmi přiléhavé:

            Dítě bylo vyzváno, aby namalovalo strom. Dítě namalovalo obrovský kaktus, který byl posléze zinterperován jako falický symbol, poukazující na sexuální násilí na dítěti. Znalec poněkud opominul fakt, že dítě žije v Texasu, stromu daleko široko nikde a prostě namalovalo kaktus, který mají doma na dvorku - pochopitelně ve stejné roli, jako je v „normálních" zeměpisných šířkách  strom. Stejně tak dívenka,  vyšetřovaná pro podezření ze sexuálního zneužívání otcem, nakreslila sebe a svoji sestru před tatínkem s rukama nahoře. Dítě obrázek okomentovalo slovy, že předvádějí tatínkovi nacvičené vystoupení na školní besídku. Komentář dítěte byl opominut a obrázek byl interpretován jako výraz bezmoci a strachu vůči otci, čímž bylo podezření na sexuální zneužívání dítěte silně podepřeno.

            Na tomto místě je třeba říci, že dle amerických metodologických příruček je skutečná a nezkreslená výpověď dítěte hlavním zdrojem poznání a podkladem pro závěry znalce. U prošetřování sexuálního zneužívání dítěte je dle standardů USA na příklad zcela vyloučeno zkoumání rodičů, zkoumá se pouze dítě. To zejména v situaci, kdy potenciální násilník může na dítě vyvíjet i další nátlak, je hodnoceno jako objektivizující přístup.

            Samostatná kapitola okolo znaleckých posudků je dodávání podkladů ke znaleckým posudkům, které je ovšem dle metodologie USA naprosto nezbytné. (Zde si autorka článku dovoluje poznamenat, že NENÍ adorující  amerikanofil, leč pokud česká státní metodologie není ŽÁDNÁ, pak americká státní metodologie je rozhodně lepší  nežli nic).

Na příklad hodnocení Rorschachova testu bez dodání valorizačních dat (tzv. Exnerův systém), je považováno za test, který není možno verifikovat, takže jeho vypovídající hodnota je sporná. Zřejmě stejně je nutno hodnotit i dodání interpretace Lütscherova barvového testu: bez dodání dat, ze kterých byla interpretace provedena, těžko můžeme hovořit o plnohodnotném znaleckém posudku, jehož zásadním kritériem musí být přezkoumatelnost.

            Posledním testem, který má na PubMed(u) mimořádné postavení,  je tak zvaný Minnesotský osobnostní dotazník. (MMPI). Navzdory tomu, že má nesmírně pečlivě propracováno čtrnáct základních škál, dávajících úplný obraz o osobnosti vyšetřovaného, navzdory tomu, že tento test má validizovatelné a přezkoumatelné výstupy, navzdory tomu, že náš přední psycholog PhDr. Netík k němu vypracoval velmi podrobný manuál dostupný v češtině, není tento test téměř vůbec znalci využíván. Přitom jeho hodnocení je relativně snadné - počítačově zpracovatelné. O věrohodnosti testu svědčí, že od svého vzniku v roce 1948, tedy za 60 let výzkumu, se testem MMPI zabývalo 7200 publikací. Jedná se o jeden z vůbec nejšířeji propracovaných testů osobnosti, díky kterému je možno určit s velkou dávkou spolehlivosti skutečnou kvalitu osobnosti. O tom, že se jednalo o náročnou problematiku, která se metodologicky ustanovovala pomalu, svědčí fakt, že prvních 200 publikací bylo publikováno v průběhu prvních 14ti let, posledních  200 článků publikováno v letech  2006- 2008, posledních  500 článků publikováno v letech  2003-2008. I z těchto čísel plyne neustálá živost a aktuálnost testu a odhalování stále nových výsledků.

Právě tento MMPI test  by měl být, nejen dle názoru autorky, pravidelnou součástí všech psychologických vyšetření, požadovaných při zkoumání rodinných poměrů. Pro doplnění je dobré uvést, že test má nejen „dospěláckou", ale i adolescenční verzi, což jej činí obzvláště cenným v případech problémové výchovy dětí staršího školního a adolescenčního věku.

Závěr

Psychologie je věda,  která bývá považována za neexaktní a z tohoto hlediska se na ni zejména přírodní vědci - ale často i právníci - dívají s jistým despektem. Tento postoj je na příklad viditelný v Nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 260/05, ve kterém je podrobně zkoumána otázka vzájemně si odporujících psychologických posudků. Jmenovitě zde Ústavní soud uvedl:

„...účelem znaleckého posudku (je) objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru, přičemž znalecké posudky z oboru psychiatrie jsou svého druhu natolik specifické, že jejich závěry se většinou pohybují pouze v určité míře pravděpodobnosti, objektivně nezjistitelné."

Navzdory tomuto stanovisku nejvyšší soudní autority je autorka článku přesvědčena o tom, že při řádném a skutečně pečlivém znaleckém zkoumání  lze „objektivně nezjistitelnou" pravdu přiblížit skutečnému stavu do míry, kterou bude možno považovat za objektivní a skutečně pravdivou. Je ovšem na soudech, aby se od znalců nespokojili s vágními posudky, opisujícími z valné části soudní spis, a žádali „tvrdá data". Těch je možno - jak vyplývá z výše uvedeného - skutečně docílit, stejně jako skutečných relevantních závěrů a znaleckých doporučení. Psychologických „hraběcích rad" o tom, jak rodiče by měli při výchově dětí spolupracovat, když přitom matka neumožňuje otci řadu let naprosto žádný styk, jsem už slyšela „neúrekom". Vždy jsem s napětím čekala, zda se soudní znalec pustí také do úvah, že vlastně by se lidé neměli ani rozvádět  a dlužno říci, že velmi často jsem se dočkala úvah ještě fantastičtějších. Je nutné, aby soudy přestaly tyto přístupy akceptovat a žádaly to, na co mají plné zákonné právo - totiž jasný, objektivní a srozumitelný vědecký podklad pro svoje vlastní spravedlivé rozhodování.

JUDr. Klára Samková, PhD.

Advokátka

klara.samkova@lawyers.cz

[1] Příklady  jsou vztaženy k článku „Misuse of psychological tests in forensic settings: some horrible examples, autoři: Ralph Underwager a Hollida Wakefield.