Program Honzovy třetí cesty

Publikováno: ČASOPIS Soudce 9/2011 a www.finmag.cz 

Tři bratři se vydali hledat do světa štěstí. Starší dva si to na perfektních koních s veškerým komfortem a proviantem hasili vždy po přímých cestách vysypaných jemným pískem. Hloupý Honza šel bos, s rancem obyčejných buchet, po cestě se zdržoval pomocí různým neperspektivním ubožákům a zásadně pajdal různými úvozy s trním a hložím. Přesto, jak všeobecně známo, byl to právě hloupý Honza, který dostal princeznu a půl království, zatímco jeho bratříčci skončili v poušti nebo v bažině.

Ačkoliv tu pohádku známe všichni od dětství, setrvale se dožadujeme bílých tátošů, ranců plných pochoutek a nějakého toho slouhy s sebou. Strašně se divíme, že i my končíme v poušti či bažině a u prý nespravedlivého osudu reklamujeme princezny a půlky království...

Protože život nemá zpátečku, nemůžeme se vrátit zpět na to původní rozcestí a vydat se chytrou cestou hloupého Honzy. Můžeme se ale v té poušti či bažině porozhlédnout, jestli se někudy v ústraní přece jen nevine polozapomenutá trnitá stezka, kterou by bylo možno dojít k cíli.

Aby nám ji sudičky dovolily najít, musíme vyřešit tři hádanky:

• Co se to vlastně stalo?
• Co musíme přestat dělat?
• Co musíme začít dělat?

Co se vlastně stalo

„Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové! Mám několik připomínek ke kupónům. Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat, ani prodávat něco, co jim nepatří a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s thatcherovskou Anglii je zcela mylná. Tam stát původní vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval na legitimním trhu, proto je také mohl prodávat. U nás stát prostě konfiskoval a kradl, a proto nemůže a nesmí prodávat, a už vůbec ne rozdávat. Je to otázka morálky a chování.“ 
Projev předsedy KDU-ČSL, poslance Federálního shromáždění ing. Josefa Luxe v rozpravě k zákonu číslo 92/1991 Sb. (zákon o tzv. „velké privatizaci“) ze dne 26. února 1991

17. listopad 1989 nebyla žádná revoluce. Komunisté rozpustili kontrolu sami nad sebou, aby se zbavili omezení, která jim bránila v získávání ekonomických výhod. Ty už před tím byly mimořádné, ale vzhledem k oficiální ideologii nebylo možno získávat další. Takzvaná velká privatizace byla dokončením komunistického znárodňování, nastartovaného už Benešovými dekrety a prvně vrcholícího únorovým komunistickým pučem roku 1948. Komunisté se zbavili ideologické vlády proto, aby si udrželi vládu ekonomickou.

Jako kosmetickou zástěrku převzetí ekonomické moci udrželi Komunistickou stranu Čech a Moravy, aby to vypadalo, že i nadále usilují o podíl na moci ideologické. Úkol udržet se u ekonomické moci byl tím pravým důvodem, proč nedošlo k masivním restitucím: majetek bylo nutno zachovat pro vyvolené. Byl to také pravý důvod pro co nejdelší udržení regulace nájemného. Nešlo o to, že by masy nájemníků musely platit nájemné, ale o to, že by se volné finanční prostředky dostaly do rukou skupině lidí, která je přirozeně konzervativní, která za svoje bohatství nevděčí polistopadovému režimu, ale pracovitosti svých předků, skupině, jejíž předkové byli zvyklí se společensky angažovat ve veřejných věcech, a u níž bylo lze očekávat, že nebude lhostejná ani k rozkrádání své země, ani k politickým lumpárnám.

Majitelů domů je v Česku zhruba 30 tisíc a jsou rovnoměrně rozvrstvení po celé republice: to je struktura, kterou v současné době nedisponuje ani jedna politická strana. Aby byl majetek uchován, přivedly vlády privatizérů (tzv. „levicové“ i tzv. „pravicové“) justici do zahlceného nefunkčního stavu (a hodlají v tom pokračovat přijetím nového občanského zákoníku), státní zastupitelství do politického područí partají a policie byla zkorumpována částečně pomocí výsluh, částečně tolerancí jejího prorůstání s organizovaným zločinem a korupcí.

Existence ideologických změn k lepšímu, které se ne-privatizérům zdály být podstatné, ba dokonce zásadní – jako bylo přijetí Listiny lidských práv a svobod, členství v Radě Evropy, Evropské unii, NATO a schengenském prostoru – byly pro udržení existence absolutní ekonomické nadvlády marginální a mohly být povoleny, případně byly využity k ochraně privatizérů: Například dnes by Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku v žádném případě neodsouhlasil jakoukoliv změnu vlastnictví ve strukturách, vytvořených po 17. listopadu 1989.

Co musíme přestat dělat?

„Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“
Matouš 7,16–19

Postupy, které nastartovaly nebo podpořily nemravné společenské procesy, a to korupci a brakování společenského majetku, musí být zastaveny. Jistěže korupce existovala i v 90. letech 20. století, ale její pravé eldorádo nastalo až se vstupem České republiky do Evropské unie a jmenovitě s příchodem strukturálních fondů. Možnost dobýt z těchto fondů miliardové hodnoty byla nečekanou prémií privatizérů a jimi dosazených úřednických struktur, které se staly privatizérskými pomahači.

Ti, kteří přímo či nepřímo rozhodovali o přidělení prostředků z těchto fondů, ti, kteří plnění grantů „kontrolovali“, se stali další vrstvou ekonomických mocných, neboť na státní úředníky navázaly další paralelní struktury, sloužící jako „poradci“ či „zpracovatelé – dodavatelé projektů“. Bez jejich tak zvané pomoci prakticky není možné ani prostředky z fondů získat, tím méně je pak správně vyúčtovat. Dostat se na pozici státního úředníka majícího vztah k fondům je dnes lukrativní byznys, neboť úřednické křeslo se proměnilo v obročí. Toto platí pro všechna úřednická křesla včetně ministerských.

Desítky miliard z těchto fondů byly zprivatizovány a z velké části rozkradeny ještě dříve, než se dostaly k osobám, které měly být skutečnými příjemci. Zmíněné struktury a vazby pak již jen rozšířily svoji působnost na státní zakázky, které se přizpůsobily svou strukturou evropským fondům. Kromě obrovské vlny korupce měl příliv evropských strukturálních fondů ještě dva další negativní dopady: obsah činnosti, který měl být garantován státem, byl zprivatizován. Stát ztratil kontrolu nad koncepcí a záměrem části svého politického rozhodování, na příklad nad sociálními službami, národnostní problematikou, kulturním směřováním národa.

Druhým negativem byla likvidace tržního prostředí, které by velmi rychle poslalo nefunkční, nepotřebné a samoúčelné projekty ke dnu. Takto jsou však ekonomicky zcela scestné projekty udržovány léta, deformují trh a oddalují reálné řešení daného problému. Je proto nutno ihned zastavit příjem všech strukturálních fondů z Evropské unie, i když to bude vypadat, že tím přicházíme o miliardy. Ve skutečnosti jsou právě ony tím špatným ovocem, které zkyselí celou várku dobrého vína. Jejich přijetím dochází k ekonomickým ztrátám minimálně o řád větším a hlavně dlouhodobějším. Pokud přestanou fungovat evropské strukturované fondy, staneme se svobodnými a nezávislými na ideologii Evropské unie – a to při zachování našeho členství v ní – a velmi rychle uhynou i metastázy státních zakázek a dalších úřednických zneužívání pravomocí.

Článek 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod zní: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“

Jestliže není zřejmé, kdo je vlastníkem toho kterého majetku, je nutné považovat takové vlastnictví za pokus vyvléci se ze zodpovědnosti dle citovaného článku Listiny základních práv a svobod. Vlastnictví „v dobré víře“ je vlastnictví neanonymní – a pouze takové si zasluhuje ochranu. Proto jsou nepřípustné akciové společnosti s akciemi na doručitele a takzvané off shore companies. Působení off-shorových společností a anonymních akciových společností musí být na území republiky eliminováno právě pro rozpor s Listinou základních práv a svobod, neboť odpovědnost ze své podstaty nemůže být anonymní. Bez odpovědnosti za tento majetek pak nikdo nemá právo majetek vlastnit a užívat jeho plody. K velké diskusi je vypovězení veškerých smluv o zamezení dvojímu zdanění, které ve svých důsledcích slouží k vyvádění zde vytvořeného kapitálu ze země.

Nemyslitelné je jakékoliv zvýhodňování jednoho podnikatele oproti druhému, zejména pak investiční pobídky mezinárodnímu kapitálu. Pakliže by stejné podmínky k podnikání byly dány českému podnikateli, bezpečně přivede svůj podnik k zisku stejně jako zahraniční investor a stejně tak získá finanční krytí. Navíc nehrozí, že by zisk odčerpal do daňových rájů, případně, že by odešel do jiné daňově výhodnější země v momentě, kdy pobídky přestanou fungovat.

Co musíme začít dělat

„Zbloudí-li poutník na cestách a octne se v poušti, najde nejlépe pravou stezku, vrátí-li se po svých stopách tam, odkud vyšel, a dopluje-li do kalných a rozvířených vod nebo bažin, vrátí-li se k pramenům.“
starokatolický biskup Augustin Podolák: pastýřský list AMORE PACEM z r. 1968

Základem moderního demokratického státu jsou ideje, položené Velkou francouzskou revolucí. Je to volnost, rovnost, bratrství. K těmto ideám, k prameni moderního státu se musíme vrátit.

Volnost: volnost v kultuře a duchovním životě, ale i školství. Zde není důvod k jakékoliv regulaci, vyjma těch případů, které přímo odporují Listině základních práv a svobod. Zejména ve školství je patrné, do jakých zhoubných bažin jsme byli zavlečeni. Ne, nás nespasí ani státní maturity, ani SCIO testy. Kupčení s tituly ukázalo jejich bezcennost. Nastolení úplné volnosti mezi vzdělávacími subjekty bude během velmi krátké doby ohodnoceno dosažením nikoliv titulu, ale schopnostmi a možnostmi uplatnění na trhu práce. Ti, kteří neuspějí jako absolventi školy, si rychle rozmyslí, zda investovat (i nepřímými investicemi, jako například ztrátou výdělku, který je nutno obětovat docházce do školy), zda marnit čas školou a riskovat zhoršení přístupu na trh práce, nebo jít na školu, která dodá vědomosti. Dlužno říci, že v poslední době se začíná uplatňovat při přijímání do zaměstnání – alespoň na vyšší pozice – zkoumání schopností pracovníků pomocí psychotestů, nikoliv na základě předložených diplomů. Lze očekávat, že tento trend se bude masivně rozšiřovat.

Rovnost: rovnost v politice a právu. Spravedlnost nesmí být luxusním zbožím, musí být garantována všem bez ohledu na sociální status. Spravedlnost je totiž „veřejný statek“, který funguje v binární soustavě. Buď platí pro všechny, nebo pro nikoho. Dodržování práva a spravedlnosti je nejlepším politickým programem, zajišťujícím demokracii.

Bratrství: bratrství v ekonomice. Každý ekonomický počin má dva rozměry: soukromý a veřejný. Soukromé podnikání vytváří pracovní příležitosti, plní státní rozpočet, stabilizuje sociální situaci v zemi. Globálním problémem nejen České republiky, ale celosvětově je stav, kdy soukromý byznys vytváří vedlejší efekty, které přinášejí státu nutnost čelit obrovským ztrátám. Tabákový průmysl bohatne na výrobě cigaret, avšak výdaje za léčení nemocí podpořených či přímo zapříčiněných kouřením „přenechává“ státu. Zisky z výherních automatů a loterií jsou obrovské jak pro soukromého podnikatele, tak pro stát. Nikdo – zejména pak stát – však nezkoumá náklady na zhojení vedlejších efektů gamblerství, jako je masivní sociální propad všech vrstev, rodinné tragédie způsobené gamblerstvím a z toho plynoucí další ekonomické ztráty etc.

Půjčky z nebankovního sektoru přinášejí zisky soukromým podnikatelům, pauperizaci klientů těchto společností však musí řešit stát. Nejhorší situace je v bankovním sektoru, kde se v USA ve velkém rozjely bailouty a státní dotace velkým korporacím, uplatňovaném z důvodů, že tyto instituce jsou „příliš velké na to, aby padly“. Zisky tedy tyto korporace vytvářejí pro své soukromé majitele, ztráty jdou na úkor daňových poplatníků. Regulace podnikání z hlediska „veřejné prospěšnosti/škodlivosti“ je jedinou přípustnou regulací podnikání, zato by měla být uplatňována důsledně. Podnikání, při kterých vznikají „emocionální a sociální emise“ je nutno znevýhodnit.

Zbylo ještě aspoň půl království?

Vytvoření fungujícího státu na výše uvedených principech je zcela nezbytné, a to nejen pro „lúzry“, kteří tvoří cca 90 procent obyvatel a kteří se nezúčastnili prokomunistického/postkomunistického přerozdělení státního majetku, ale i pro privatizéry samotné. Pouze takovýto stát jim totiž může zaručit, že je nepotká osud například Chodorkovského. Zlepšení kvalifikace pracovních sil nastolenou volností, všeobecná dostupnost, jednoznačnost a vymožitelnost práva, stejně jako rozvolnění podmínek pro podnikání jsou i v jejich zájmu, ba možná především v jejich zájmu.

Majetky, které byly v minulosti tím či jiným způsobem vyvedeny z majetku státu, jsou již pro stát nenávratně ztraceny a pro jejich nové nabyvatele petrifikovány. Trestné činy, za kterých v některých případech k převodům těchto majetků došlo, jsou už promlčeny. K odsouzení těch, kteří se dopustili hospodářských trestných činů, stejně nedochází. Proto nechť dotyční napřou svou pozornost k vilám v Toskánsku, Seychelám či podobným destinacím a pro případ, že by se i jim někdy v budoucnu zastesklo po zemi, ze které pramení jejich bohatství, nechť dovolí hloupým Honzům se klopýtat cestou, jíž oni sami pouze dlouhodobě předstírali jít.

V Praze dne 29. srpna 2011

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.