blog.aktualne.cz

Poslanci a vláda nestojí prý za nic. Za co stojí naši soudci?? Aneb pár ne příliš příjemných dat z veřejně dostupných zdrojů……

Lidé se radují z nejrůznějších věcí a snad každý je nějak úchylný. Já ujíždím na branách – na těch, co nikam nevedou a co se dají obcházet dokola. Mám návrh na „zokolojdění“ další z nich.

Změnit paradigmata je to nejtěžší, čeho můžete dosáhnout. Změnit je ale lze. Kupodivu jinak, než tomu chtějí dobrodějní intoši s pusinkou plnou lidských práv.

I v prosinci jest mi vzpomínat na listopad.... Hlavně na Ten Listopad.

A kdo bude další? Proč zrovna on? I za správnou věcí se může skrývat velká lumpárna.

Včera byl publikován rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém Česká republika opět jednou prohrála. Bylo to poprvé, kdy ve věci proti České republice rozhodnul Velký senát Evropského soudu pro lidská práva. Tiskový odbor Minsterstva spravedlnosti k tomu vydal tiskovou zprávu, kterou uveřejnil na svých webových stránkách. Přesto si žádný informační server této události nevšimnul.

Jsou skutečně soudci z jiné planety?? zdá se....Když moje maminka – středoškolská profesorka češtiny s téměř čtyřicetiletou praxí – někoho vyvolá na zkoušení, nemusí dotyčný snad ani nic říkat. Máma tvrdí, že úroveň jeho znalostí pozná už podle toho, jak vstává z lavice a známku může napsat dřív než oběť otevře pusu.

Tak ať ti to ten tvůj dá pořádně vyžrat! Napsala jedna diskutující po uveřejnění blogu „Visíš mi půl mega, máti“

Asi se očekává, že bych měla psát o paní Urbanové, panu Čunkovi, o Romech nebo o lidských právech, o majitelích domů nebo o nějaké další kauze, vršící se mi na psacím stole. Svůj první příspěvek do nového blogu chci ale věnovat Hildegardě z Bingenu.

Aniž by to vzbudilo nějaký rozruch či pozornost, nemine den, kdy by hlavní televizní zprávy i noviny nereferovaly o nějakém soudním případu. Justice – a tím i soudci – se stali každodenním a pravděpodobně jedním z nejrozšířenějších témat země. Proč rozhodli tak a proč ne onak?? Výroky soudů rozebírají občané v tramvajích i odborné časopisy, aniž by si uvědomili, že justice se stala fenoménem doby. Nejen moc zákonodárná – Parlament – nejen moc výkonná - vláda – se těší palcovým titulkům, ale i moc soudní. Rozdíl je jeden a podstatný: zástupce moci zákonodárné volíme na čtyři, respektive šest let. Moc exekutivní vyplývá z rozložení politických sil a déle než pětiletého – což platí pouze v případě prezidenta republiky – panování se od ní nedočkáme. Soudci jsou jmenováni doživotně a to způsobem, do kterého běžný občan nemá reálnou šanci zasáhnout, vůbec ji ovlivnit.