Zase novela Občanského zákoníku – tentokrát v oblasti rodinného práva

Stát se opět pustil do novelizace občanského zákoníku, tentokrát v oblasti rodinného práva. Po třiceti letech výkonu práce advokátky téměř výlučně se zabývající rodinným právem k tomu uvádím pár poznámek. Ne, nejsou korektní. V mých letech je už korektnost příliš unavující, než abych se jí zabývala. Takže dále již jen nekorektně.

Všeobecně vzato, skutečně nevím, kdo se na tomto legislativním kousku vyřádil, ale zcela určitě to byl někdo, kdo v životě nestál u rozvodového soudu. Tuším, která právní celebrita má opět svou hvězdnou chvilku, kdo se k ní připojil další to nevím. Společné však mají jedno: jejich dotyk s realitou je vskutku pofiderní.

Zamýšlená novela zůstává na čtvrt cesty, ba dokonce ještě i méně a dle mého názoru přináší do rodinného práva navzájem neslučitelné prvky. Mám na mysli zejména ust. § 888 který prakticky zavádí povinnou střídavou péči, čímž zcela omezuje, ba možná i eliminuje, posuzování nejvhodnějšího řešení soudy. Sourozenecké vztahy, patchworkové rodiny (tedy rodiny, kdy se v rodině nachází děti z předchozích vztahů jednoho nebo i obou rodičů a péči/styky s biologickými rodiči je nutno koordinovat v linii až pěti vzájemně propojených nukleárních rodin – o prarodičích nehovoře) se tímto dle mého názoru dostanou do neřešitelných situací. Naprosto se pomíjí právo dětí na vyslovení vlastního názoru, které sice zůstává legislativně zachováno, leč ust. § 888 je fakticky eliminuje. Protože ať řeknou v podstatě cokoliv, soud nebude mít vlastně jinou možnost, než je do střídavé péče předat. Při své celoživotní obhajobě práva otců na adekvátním podílu na výchově dětí musím konstatovat, že tato navrhovaná právní úprava zcela odporuje elementárním zásadám a poznatkům vývojové psychologie dítěte. Zdeněk Matějček se musí v hrobě obracet. Na DVTV je série rozhovorů s profesorem neurologie a psychiatrie p.t. Jiřím Horáčkem, (https://www.dvtv.cz/screens/home?series=OBq7eYLZUq242bKJslDa) který uvádí, že prostě není možné, aby se najednou mezi mládeží objevil takový nárůst trans sexuálů, homosexuálů a jiných, i nesexuálních anomálií a že vše ukazuje na to, že mezi mládeží propukla epidemie disociativních poruch. Disociace – tedy potlačení určité části své osobnosti dochází v důsledku traumatu. Kde se to trauma u naší mládeže bere?? No kde asi... za mě v právní úpravě rodinného práva, která k dětským traumatům jednoznačně  nahrává...

Pokud bych měla zhodnotit novelu jako celek, konstatuji že pravděpodobně žji v jiném světě než její autoři. Jsem si vědoma toho, že klientelu mojí kanceláře není možno považovat za úplně relevantní vzorek, protože moje kancelář není kanceláří "první volby". Klientů, se kterými začínáme jejich případy od začátku máme odhadem tak 15%, zbylé případy přebíráme po kolezích, kterým dojdou síly, s klientem si nesednou, velmi často proto, že advokáti nechtějí jít "natvrdo" do konfliktu s protistranou tak, že v podstatě rezignují na žádnou obhajobu zájmů svého klienta. Nemalá část klientů též přichází poté, když vidí, že z nich předchozí advokáti jen tahali prachy, což je, bohužel musím říci, jev stále častější. Poznám naprosto bezpečně, co je psané jen pro prachy... Často nejsou ochotni platit lidé, kteří jsou velmi dobře finančně postavení, ale jsou na tom dobře proto, že jsou kompetentní. Proto samozřejmě poznají, že advokát myslí na sebe. Chtějí za své peníze kvalitně odvedenou práci, a ne aby někomu dělali hejla... Takže znovu: vím, že klienti naší kanceláře nejsou úplně relevantní vzorek. Ale představa autorů novely o nárůstu dohod ohledně rozvodů i péče o děti se dle mého názoru úplně míjí s realitou. Dohody jsou vždy – ano, trvám na tom, že vždy – vykoupeny krvavými ústupky jedné strany. (A podobně to je, bohužel, podle mých zkušeností a názoru i v rámci mediace. To je jeden z důvodů, proč sama neusiluji o to být zapsanou mediátorkou, i když mediačních výcviků mám, že bych je mohla vidlema přehazovat). Velmi často matky mění možnost péče o děti za vzdání se velké části SJM, na kterou mají jednoznačně nárok. Tento stav je dle mého názoru novelou masivně podporován, a tudíž celou tuto novelu považuji a hodnotím jako ZAMĚŘENOU PROTI ŽENÁM.

K jednotlivým (některým) ustanovením.

O § 888 bych napsala, že to je nová transformace ďábelského čísla 666 a problémy, které z něj povstanou, si vůbec neumím ani představit. 

Co mi však naprosto vyrazilo dech, bylo ust. § 921a – postoupení pohledávky výživného. Převeďme to do lidského jazyka. Zákon tvrdí, že rodič, kterému je dlužné výživné, může postoupit tuto pohledávku, na příklad vymahačské firmě. Je psáno, že tak může učinit pouze tehdy, když mu ta vymahačská firma postoupenou pohledávku zaplatí. Nějak jsem nevyčetla, zda ji musí zaplatit celou. Jsem už asi okoralá životem, ale je mi naprosto jasné, že jestliže otec dluží matce na výživném 100.000, tak taková matka velmi ráda potvrdí příslušné firmě, že těch sto litrů dostala, když dostane jen – příkladmo - 60.000,- Kč. Prosím – já zde nemluvím o exekucích – většina dlužníků výživného již v exekuci je – ale vyloženě o firmách, které vykupují pohledávky a dále nastolují podstatně tvrdší metody, než jsou ty exekutorské. Nepochybuji o tom, že z jejich strany nastane "lov na věřitelské matky". Dále budou probíhat obvyklé triky s nedoručovaným doručováním dlužníkovi a další „opatření“, o kterých nebudu psát konkrétně, aby to nevypadalo jako návod... Tímto ustanovením stát přiznává svou naprostou neschopnost zajistit dětem liknavých rodičů výživné. Nepomohlo náhradní výživné placené státem, nepomohly tresty neplatícím rodičům, včetně bolestného odebrání řidičského průkazu, ba ani vězení, což odsouzení za "zanedbání povinné výživy" prostě je, řekněme si to popravdě, vězení pro dlužníky. Pravda, pouze v jednom jediném specifickém druhu dluhů, ale prostě dluhů. Neopomíjím fakt, že se z neplaceného výživného začínají počítat úroky z prodlení, což v souvislosti s postoupením pohledávek dostává obzvláště hořkou pachuť.

V rámci přilepených novel různých souvisejících zákonů registruji zdražení soudního poplatku za rozvod na 5.000,- Kč, takže stát opět prodělá o něco méně a hlavně – opět se posílí trend neuzavírán manželství. Mimochodem, podle sdělení jednoho mého klienta, majitele značně velké svatební agentury, je zhruba 1/3 všech svateb fejkových: prostě se sehraje divadlo pro příbuzné a kamarády, z nichž nikdo netuší, že oddávající není oddávající, a že k žádnému právnímu aktu nedošlo. Nyní ještě navíc proč se brát, když rozvod je drahej... Konstatuji, že zde vznikají dvě kategorie vztahů a úprav péče o děti, a to nesezdaným párům a sezdaným párům. Dvojí standard je vždy v právu nezdravá okolnost. Avšak proč ji neposílit…

Zavedení institutu "předběžné úpravy" péče o děti nerozumím, nechápu ji a v rámci souběhu s přetrvávajícími předběžnými opatřeními ji chápu ještě méně...  

Občanský soudní řád se opět poškrabal levou rukou za pravým uchem, když sice spojil řízení o dětech a o rozvodu do řízení jednoho, avšak, pokud tomu rozumím správně, pouze pro dohodnuté rozvody.  Dle mého názoru se opět jedná o nepřímé posílení nesezdaných soužití. Spojení těchto řízení je dle mého názoru zcela nutné pro VŠECHNY rozvody a povinně bych k tomu přidala i řízení o vypořádání sjm. To, že v těchto "dohodnutých" rozvodech a "dohodnutých" péčí o děti se upouští od nutnosti ustanovení "kolizního opatrovníka" považuji ze strany státu za vzdání se odpovědnosti za osud dětí, protože, opakuji znova, v rozvodu a v řízení o dětech je vždy jedna strana slabší. A postoj ve prospěch OSPODu zastávám přes to, že když dennodenně pozoruji práci řady těchto úřadů, tak se mi v mnohých případech doslova otevírá kudla v kapse. 

Opět se ponechává nutnost výslechu manželů soudem, opět se pomíjí naprosto zbytečně zrušené dřívější ustanovení OSŘ, že manželství může být rozvedeno bez přítomnosti manželů, pouze za účasti jejich právních zástupců, když o projevu vůle obou manželů rozvést se nemůže být pochyb... Proč ptám se, proč... Protože stát "chrání manželství"? Tím, že dva rozhádané lidi, kteří jsou často na pokraji svých psychických sil, nuceně postaví proti sobě?   

Této novele zela schází nejenom zodpovězení, ale i položení zásadních koncepčních otázek. Příkladmo: předkladatel důvodové zprávy se nestydí poukázat na praxi řady evropských států, kdy rodičům po rozvodu zůstává plná společná rodičovská zodpovědnost a případné problémy s touto společnou péčí se řeší až následně, obvykle na návrh jednoho z rodičů. Ovšem odůvodnění, proč Česká republika touto cestou nejde není buď vůbec, anebo je právně zcela zanedbatelné. Konceptu rodinného práva by slušela celostátní rozsáhlá diskuse. Jako obvykle – NIC... přitom rozvod a soud o péči o děti jsou v naprosté většině jedinými případy, kdy občan přijde do styku se soudní mocí. 

Co říci závěrem: co se v Parlamentu uklohní, to budeme mít. Nevím, zda existuje někdo, kdo je ochoten/schopen se alespoň vůči některým předestíraným návrhům vymezit, pokusí se je změnit či naopak přistrčit něco navíc. Ostatně, jak říkala Olga Havlová "člověk má dělat to, nač má sílu". Proti tomu, co se zde předestírá, já sílu bojovat nemám. Až tahle motyka spustí, tak to nějak zkousneme a oblažíme naše klienty novými vědomostmi. Už nyní ale vím o několika tragédiích, ke kterým na základě nového znění § 888 dojde.

A úplně na závěr: proč mít chaotický, nefunkční a stavební řízení dokonale komplikující jen jeden zákon, a to stavební, když můžeme mít stejně dokonale zaranžovanou i úpravu rodinného práva.