Klíčem k úspěchu je talent, píle, příležitost a příhodný čas

 Zveřejněno na stránkách webu FRAGMENTY, kulturně-hospodářské revue: http://fragmenty.cz/iz000602.html

Nedávno jsem byla vyzvána, abych promluvila o „klíčových faktorech úspěchu“ na stejnojmenné konferenci pořádané v Nové Galerii Pražského hradu u příležitosti slavnostního vyhlášení výsledků soutěží "Českých 100 nejlepších firem" a "LadyPro" (ocenění nejlepších 10 žen České republiky). Což se mi jevilo ve vztahu k mé osobě velmi paradoxní. Měla jsem hovořit o úspěchu – já, která snad nesplňuji žádné z kritérií, které je obvykle s představou úspěchu spojováno. Neboť co je to vlastně úspěch? Jaká jsou jeho kritéria? Soudím, výraz úspěch je pojem relativní – a také do značné míry stupňovitý – především pak jeho obsah je nejméně dvojí: úspěch osobní, řekněme jakýsi privátní, a úspěch společenský, tedy veřejný. Úspěch v osobním životě a úspěch v profesi, tedy „v práci“.

V duchu tématu výše uvedeného setkání jsem si tak kladla otázku: které jsou to ony „klíčové faktory úspěchu“? Jak to, že se někomu daří a někomu ne? Jak to, že někdo byl přítomen v tomto krásném hradním sále a někdo jiný zůstal tak říkajíc „v podhradí“? A přitom i ti „dole“ disponují kvalitami, které je mohou opravňovat k oné uznávané úspěšnosti. I oni totiž mohou být nebo jsou úspěšní, ovšem „jen“ jaksi osobně, ve vlastních cílech, ve svých očích, v pohledu svých blízkých. Jejich úspěch je na veřejnosti snad málo viditelný, neboť za skutečný úspěch – a nevím, zda plně oprávněně – se obecně považuje převážně onen úspěch společenský, patrný na veřejnosti, ve společenském uplatnění – v podnikání, stejně jako na poli politickém.

Pokud tedy zůstanu v poloze úspěchu jako věci veřejné, kladu si otázku: Jak těchto obecně uznávaných faktorů úspěšnosti dosáhnout?

Obvykle se tvrdí, že vzděláním a tvrdou prací. Úspěch se rovná dřina a nadání. V tomto ohledu si však neuvědomujeme, jak moc jsme ovlivněni křesťanskou a zejména protestantskou morálkou, kdy vnější úspěch je důsledkem toho, že dotyčnému Bůh prostě přeje. Z bohatství a z úspěchu si pak takto úspěšný jedinec jakoby automaticky také generuje oprávnění na vyšší podíl moci ve společnosti. V tomto vzorci jsme podvědomě obsaženi všichni a vůbec si neuvědomujeme, jak moc se všichni mýlíme.

Jsem přesvědčena, že k tomu, abychom měli úspěch potřebujeme několik daností, jejichž ovlivnění je mimo náš dosah.
Především to je funkce takzvaného pákového efektu. Ten nevynalezli CEO z hedge fondů, jak by se mohlo zdát, ale jeho znalost je spojená s lidstvem od pradávna. Již v evangeliu svatého Matouše je totiž psáno:

„Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má“.

Výchozí podmínky, ta startovní čára je tak neuvěřitelně důležitá, že pokud někdo má mimořádný úspěch bez těchto výchozích podmínek, tak zbytek světa na něj hledí jako na zázrak a Forbes s Fortune se předhánějí, kdo bude mít jeho portrét na titulní stránce první. To, že jsme se někam narodili, někam patříme je umocněno faktorem zvaným náhoda. Je to náhoda, která nám navíc přihrává grandiózní možnost získat mimořádně cenný produkt – totiž zkušenost.

Názorným příkladem budiž životní příběh jednoho z neúspěšnějších lidí naší doby, Billa Gatese. Jeho startovací čára byla více než slušná, neboť to byl synáček úspěšného právníka a matka byla dcerou bohatého bankéře. Rodiče dali Billa do soukromé školy a řízením náhody se stalo, že na základě rozhodnutí Klubu matek – tedy v podstatě našeho SRPŠ – škola ve sklepě instalovala počítačovou učebnu vybavenou tehdy velmi kvalitním přístrojem, totiž terminálem s přímým telefonním spojením na mainframe. Takže čistě náhodou se Bill Gates dostal k programování v reálném čase jako osmák. Dál vyskočily další příležitosti jak se dostat zadarmo k programovacímu času – třeba v noci či o víkendech ve firmách, které v těchto dobách počítačový čas nevyužívaly. Když Bill Gates hodil v druháku Harvard za hlavu, měl za sebou sedm let nepřetržitého programování. Zcela stejný je příběh dalšího fenoménu naší doby – Beatles. Když nastoupili svoji cestu za slávou, měli v barech v Hamburku odehráno přes 1200 živých vystoupení. Hrávali 7 – 8 hodin v kuse, sedm dnů v týdnu. 1200 živých vystoupení je více, než mívají řadové kapely za celou dobu své existence – oni však začínali.

Souhrnně řečeno, Billu Gatesovi i Beatles se dostalo něčeho, o co se vůbec nezasloužili, totiž příležitosti k tréninku, k procvičování. Dostali možnost realizovat to, co psychologové nazývají „pravidlem deseti tisíce hodin“. Co toto pravidlo obnáší? K tomu, aby se dostavil skutečný úspěch, je třeba být bravurní. K dosažení bravury je nutno – jako ve sportu – cvičit a ovšem také mít k cvičení příležitost. 

Možná si říkáte, že váš životní příběh není příběhem Billa Gatese a nejste Beatles, že vás se to netýká … Určitě týká! Když se totiž jeden každý z nás zamyslí, určitě objeví náhodný faktor směřující k bodu zlomu a posléze k úspěchu. Mimochodem, i já umím tento bod zlomu, tuto příležitost k procvičování vedoucí k bravuře, přesně identifikovat i u sebe. Když jsem tuto svou příležitost potkala, vypadala zcela banálně.

Dále k oné startovní čáře, k náhodě a tréninku řadím dále intuici.

Nezanedbatelné je totiž to, co cítím, co mi říká moje podvědomí, kterému se dostal zkušenostní výcvik, a mohu se tak spolehnout nejen na racionální složku svého uvažování, ale zejména na emocionální posouzení věci. A emoce, vážení přátelé, ty tady byly miliony let před tím, než nám narostla ta zvláštní houba, které se říká neocortex a než ta houba začala produkovat racio. Emoce dávají řešení 24x rychleji než rozum – pakliže jsou k tomu ovšem vycvičeny.

Existuje ještě jeden faktor úspěchu, který zde chci zmínit: jím je tak zvaná „příhodná doba“. Znáte jistě ta lidová přísloví jako: „visí to ve vzduchu“, nebo „ k tomu musí nazrát čas“. Kolik příležitostí, vynálezů a objevů bylo zmařeno jen proto, že přišly v nepravý čas. Věděli bychom o genialitě Leonarda da Vinci, kdyby tento geniální vynálezce nebyl zároveň geniálním malířem, tedy, řečeno slovy dnešního marketingu, neměl obecně srozumitelný a žádaný produkt, k němuž mohl své vynálezy přibalit jako bonus? Téměř zcela určitě bychom o něm nevěděli. Téměř zcela určitě by byl jen dalším z řady šílených vynálezců, plnících i dnes archivy patentových úřadů bez toho, aby jejich myšlenky kdy kdo uvedl v život.

Vraťme se však k otázce faktorů úspěchu. Jak plyne z předchozího, základní jsou čtyři:

talent
píle
příležitost daná náhodou
příhodný čas

Z těchto faktorů můžeme ovlivnit pouze jeden – totiž svou píli. Být pilný je pro existenci úspěchu podmínka nutná, nikoliv však postačující.
Talent můžeme rozvinout nebo jej zanedbat, ale v zásadě je nutno se opět odvolat na lidovou moudrost která praví, že „komu není shůry dáno – v apatyce nekoupí“.
Příležitosti můžeme jít pílí a za užití talentu naproti – s odkazem na další lidové rčení že „náhoda přeje připraveným“. Ale zda ta náhodná příležitost přijde nebo se s ní náhodou mineme, to ovlivnit nemůžeme.
Ještě méně můžeme ovlivnit čas, do něhož jsme se narodili a který přijímá či nepřijímá naše myšlenky, naše vize světa.

Tedy závěrem: tři ze čtyř klíčových faktorů úspěchu nemůžeme ovlivnit.

Proto nezbývá, než si znovu položit tu otázku: Co je to, co nás dělí od toho, že teď nejsme „pouze“ těmi v podhradí?
Na naší cestě životem zřejmě vyvstalo také něco, co je mimo nás – mimo možnosti být námi ovlivněno.
Pokusme se proto na úspěch dívat právě těmito očima: očima toho, komu se poštěstilo, kdo dostal nezasloužený a nevysloužený dar.

Pokusme se alespoň občas hledět na svět očima „těch z podhradí“. Jak málo stačilo k tomu, aby oni byli dnes zde a my byli na jejich místě!

Jestliže tento pohled na svět přijmeme, možná lépe pochopíme jeho nesmírnou složitost a členitost, jeho fraktálovitá uskupení času, prostoru i vzájemných vztahů.

Jestliže se nám povede v pokoře takto vnímat svět, je pravděpodobné, že dostaneme i další velmi náhodně rozdělovaný bonus: budeme totiž ještě úspěšnější.

„Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má“.