Offshore společnosti z pohledu rodinného práva

(Pro časopis Soudce, publikováno 9/2008)

            Chvíle, kdy se protne právo rodinné s právem obchodních společností, je v systému naší právní reality velmi dobře odhadnutelná: je ta chvíle, kdy je na stole návrh na výživné - buď pro děti nebo pro rozvedenou či nerozvedenou manželku. Samy o sobě jsou tyto oblasti práva velmi vzdálené, ovšem v poslední době se začala vynořovat ještě další lahůdka: právní institut, kterého používá, totiž vůbec není nástrojem ani českého ani kontinentálního práva. V tomto případě tedy neplatí známá zásada, že „soud  zná právo", neboť v tomto případě je nezná a znát ani dost dobře nemůže. Proto si dovolím k tomuto novému fenoménu věnovat pár úvah.

           Jedná se o institut tak zvaných offshore companies. To jsou společnosti se zakrytou strukturou vlastnických vztahů, jejichž sídlo obvykle bývá v některém z tak zvaných „daňových rájů" - tedy v zemi, kde je daň z příjmu v řádu několika procent, v obzvláště atraktivních  ( a nedůvěryhodných) lokalitách se daň z příjmu nevyměřuje vůbec.

            Porozumění problematice offshore společností je přitom z hlediska rodinného práva naprosto zásadní.  Dle ust. § 85a zákona o rodině „Rodič ...je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů ..."  Povšimněme si, že Zákon o rodině vždy hovoří o MAJETKU. Offshore společnosti jsou však postaveny právě na výhodě, že dotyčný, kterému plyne jistý prospěch, žádný majetek nevlastní. Právní konstrukt off hore companies je zcela vzdálen kontinentálnímu vnímání vlastnictví a obtíže soudů při interpretaci obsahu této entity je nasnadě. Snadno se může stát, že při určování výše výživného se soudy dopustí v případě, že se „poblíž" nachází offshore společnost, zcela zásadně špatného hodnocení důkazů.

            Pro porozumění systému offshore  společností je potřeba porozumět právnímu institutu trustů.

Právní koncept trustů a offshore společností

            Institut trustu vzniknul v Anglii ve 12. století následujícím způsobem: Již koncem 11. století se začali angličtí šlechtici hromadně účastnit křižáckých výprav. (První křižácká výprava se konala r. 1095). V té době ovšem nemovitý majetek mohli vlastnit pouze muži. Jejich návrat z křižáckých válek byl nejistý a v každém případě se jednalo o mnohaletou záležitost. Proto se adepti křižáckých výprav snažili ochránit svoje majetky, zabezpečit užívání požitků z nich plynoucí svým manželkám a zejména svým v době jejich odchodu nezletilým dětem. Proto křižáčtí rytíři převedli svoje nemovité majetky buď na svoje příbuzné, kteří se křižáckého tažení nezúčastnili, nebo na svobodníky - správce majetku.  Dohoda obvykle zněla tak, že po nabytí plnoletosti syna formální vlastníci převedou majetek zpět na potomka odešivšího křižáka. Tito formální vlastníci se však záhy zpronevěřili svému poslání i dohodě s původním majitelem, s panstvími začali nakládat jako se svými a rodiny původních majitelů z panství vyhnali. Situace se vyostřila za doby formálního vládnutí krále Richarda I. Lví srdce (1157 - 1199, králem 1189 - 1199), který se sám okamžitě po své korunovaci odebral na křižáckou výpravu, čímž ponechal Anglii v podstatě v bezvládí. Poté, co se jeho bratr Jan Bezzemek stal legitimním králem Anglie, začaly se ke králi utíkat vdovy po padlých křižácích i jejich již zletilé děti a poukazovaly na zpronevěření majetku v rozporu s účelem převodu. Domáhali se spravedlnosti s tím, že přišli o svoje majetky, když jejich manželé a otcové plnily svatou křesťanskou povinnost osvobozování Jeruzaléma z rukou nevěřících. Dovolávali se proto královy obecné spravedlnosti, tedy tak zvané equity[1], pomocí které král mohl napravit bezpráví, ke kterému evidentně došlo, i když po formální stránce bylo vše v pořádku. (Tento specifický soud a specifické řízení existuje v jurisdikcích spadajících do Velké Británie doposud. Soudy zde nejsou vázány ani precedenty ani zákony, řídí se pouze obecnými principy spravedlnosti[2].) Král těmto požadavkům sirotků a vdov vyhověl. Nemohl pochopitelně nahradit vůli vlastníka majetku tak, že by majetek násilím převedl zpět na oprávněné dědice (vyvlastnění majetku bylo trestem za těžké, v podstatě pouze hrdelní zločiny), avšak  vytvořil pravidla užívání  převedeného majetku tak, že svobodu nakládání s majetkem nehodným nabyvatelům majetků zásadním způsobem omezil.

            Základem těchto pravidel bylo naprosté oddělení jednotlivých atributů vlastnického práva tak, jak je zná (znalo) právo římské. Jak je obecně známo[3], vlastníkovo panství nad věcí je v římsko-právním pojetí všeobecným právním panstvím a skutečný vlastník s věcí může zacházet jakýmkoliv neomezeným způsobem. Vlastníkovo působení na věc má svoje typické projevy: vlastník věc fakticky ovládá = drží ji, užívá ji buď běžně nebo tak, že z ní požívá plody a s věcí může nakládat. Obecně jsou právníkům tyto vztahy majitele k předmětu vlastnictví známy jako ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a ius abutendi. V anglickém pojetí trustů však došlo k tomu, že formální vlastník měl právo věcí nakládat, držet ji, užívat ji, avšak neměl právo užívat z tohoto vlastnictví plody. Toto právo požívat z vlastnictví plody (užitky, výnosy) náleželo jen, pouze a výhradně tomu, komu byly tyto užitky odkázány (tedy původně vdovám a sirotkům po křižáckých rytířích).

            Dalším vývojem se tyto zvláštní právní útvary, nazývané trusty, dostaly do standardní podoby, kdy na jedné straně vystupuje TRUSTEE, na druhé straně vystupuje beneficiar. Trustee je oficiálním vlastníkem majetku (u nás bychom řekli, že je „papírovým" vlastníkem, na příklad tím, kdo je zapsán jako vlastník na katastru nemovitostí), může také s majetkem určitým způsobem nakládat, avšak veškeré výnosy z tohoto majetku jdou jiné osobě, která se nazývá BENEFICIAR. Velmi vzdáleně můžeme přirovnat tento právní institut trustů ke kontinentálnímu právu známým služebnostem či věcným břemenům - když ovšem je služebnost či věcné břemeno tak veliké, že ten, v jehož prospěch byla služebnost či věcné břemeno založeno, má vlastně větší práva než vlastník, kterému nezbylo prakticky nic než holé vlastnictví.

            Rozvoj moderních trustů - svěřeneckých společností a nadací

            V průběhu dalších let došlo k dalším změnám v právní úpravě trustů: trustee a beneficiar začali být vázáni smlouvou, která určovala způsob hospodaření s majetkem, odměnu pro vykonavatele funkce trustee a další způsoby nakládání s majetkem - na příklad posloupnost, jakou přechází funkce beneficiara a trustee z pokolení na pokolení. Dalším důležitým krokem by fakt, že majetek, který byl v trustu, mohl získat - a také často získal - vlastní právní subjektivitu. Tohoto právního konstruktu využily zejména šlechtické rody, které svůj majetek prohlásily za právní subjekt s tím, že rodová posloupnost určovala, kdo bude beneficiarem, nikoliv, kdo bude vlastníkem. Tímto způsobem byla obejita dědická daň, což je jeden ze zásadních účelů existence rodinných trustů v anglosaském světě dodneška. Členové rodiny byli tedy ti, kdo požívali plodů majetku, který jim z hlediska kontinentálního práva vůbec nepatřil. Vývoj trustů se v čase ubíral ještě dál a jedním z metamorfos tohoto právního nástroje jsou i nadace, kde beneficiarem jsou subjekty, přesně vymezené v zakladatelské listině trustu.

            Rodinné nadace

            Z hlediska ochrany rodinného vlastnictví dostaly trusty ještě další úkoly. Již zmíněným úkolem byla ochrana před zmenšením majetku, ke kterému pravidelně dochází na základě úhrady dědické daně.

            Dalším úkolem bylo zneprůhlednění skutečného vlastnictví, respektive, zneprůhlednění vztahů osoby  oprávněné k pobírání požitků z trustu a trustu samotného tak, aby nebylo možno zjistit, kdo je beneficiarem. Logika věci je nasnadě, neboť i požitky plynoucí z postavení beneficiara by bylo možno postihnout exekucí. Zneprůhledněním vlastnických vztahů byla taková možnost prakticky vyloučena.

            Poslední transformací trustů je umístění sídel těchto subjektů do tak zvaných „daňových oáz" („off-shore" znamená doslova „mimo pobřeží), kde je zatížení daní z příjmu skutečně minimální, takže objem požitků beneficiarů a majetek samotných trustů, je opět zachováván.

            Úkoly dnešních offshore společností

            Daňové výhody offshore společností jsou běžně inzerovány[4] a jsou důvodem, proč jsou tyto společnosti zakládány, případně je na ně převáděn majetek z původně domácích společností. Je možno s naprostou určitostí říci, že pokud je vlastnictví obchodních podílů převáděno z domácího českého subjektů na subjekt se znaky offshore společnosti, děje se tak za účelem majetkových struktur převádějícího.

Trusty dle anglosaského práva  a offshore společnosti obzvláště  již ze své podstaty těží mezi vzájemnou nekompatibilitou obou právních systémů a z jejich zcela odlišného pojímání vlastnického práva. Z hlediska kontinentálního práva je proto nutno na offshore společnosti VŽDY hledět jako na instituty obcházející právně sice dovoleným, leč ne zcela čestným způsobem právní řády jednotlivých zemí řídících se kontinentálním právem. Na základě mezinárodních smluv jsou země jako ČR povinny umožnit na svém území podnikání společnostem, jejichž vlastníky jsou společnosti zahraniční, avšak i z prostých daňových přiznání takovýchto dceřiných společností je zřejmé, že z nadhodnoty, která byla v zemi vyrobena, nezůstane v zemi původů nic. Dceřiná společnost je vlastně vytunelovávána svojí mateřskou firmou - vždyť ostatně proto také je ve vlastnictví offshore společnosti. Vzájemné protipůsobení mezinárodních smluv o ochraně investic, doložkách nejvyšších výhod a pod. na straně jedné a sytém anglo-saských trustů na straně druhé jsou dvěma skupinami právních norem, které působí proti sobě tak, že úniku kapitálu nelze zamezit. Země kontinentálního práva nemají šanci daňovým atakům offshore společností bránit. (Chabou útěchou českému právnímu řádu může být, že tento zásadní problém sdílí s ostatními západoevropskými jurisdikcemi, takže se jedná o jeden z mála problémů, za které skutečně nemůže československá komunistická minulost).

Je proto jasné, že vlastnictví offshore společnosti vůbec nemá smyslu zkoumat, neboť otázka vlastnictví je zcela irelevantní. Jediným relevantním údajem je, kdo je beneficiar takovéto společnosti. Tento fakt bývá ovšem tím nejlépe střeženým tajemstvím každého daňového ráje. Z podstaty věci je zřejmé, že dopátrat se jej má asi stejnou šanci na úspěch, jako dostat se k informacím o pohybech na účtu na soukromém kontu ve švýcarské bance. Jedinou možností, jak zjistit benefity plynoucí z požívání výnosu majetku trustu či offshore společnosti, je sledování materiální a životní úrovně osoby, která se jeví být se společností ve spojení.

Pouze na okraj je možno zmínit vnitřní strukturu účetnictví offshore společností (ovšem v některých místech vůbec není povinnost vést účetnictví dána). Protože daně z příjmu nejsou zde žádné nebo zcela minimální, převádí se prakticky veškerý zisk před zdaněním do zisku po zdanění. Tento zisk je pak užíván ve smyslu zakladatelské smlouvy trustu - offshore společnosti právě beneficiarem dané společnosti.

Z hlediska stanovení výše příjmu je zde situace pochopitelně obtížná a jediným vodítkem, které může na příklad soud použít, je sledování ZÁJMU osoby, která se v blízkosti společnosti nachází. Jestliže na příklad vlastník obchodních podílů české společnost převede tyto svoje obchodní podíly za tak zvaně „standardních" českých podmínek na offshore společnosti, lze s pravděpodobností blížící se jistotě dovodit, že v těchto společnostech je beneficiarem - tedy tím, komu společnost dopřává majetkové i nemajetkové požitky.

 Otázka skutečného vlastnictví tak je v podstatě irelevantní. Legitimní je - jak již uvedeno výše - zkoumání požitků, kterých daná osoba užívá.

Z hlediska rodinného práva je soud plně oprávněn rozhodnout se zohledněním ust. § 85a,  druhá část věty první a věta druhá. Zde je možno zatajování vlastnických a beneficiarských vztahů považovat za nesplnění povinnosti rodiče vůči soudu, který tak nepředložil podklady pro zhodnocení majetkových poměrů a dalších skutečností potřebných  pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných dle zvláštních předpisů,  (tedy údajů o svých majetkových požitcích plynoucích ze sepětí rodiče s offshore společnostmi). Je proto zcela na místě postup určení výše výživného jako 12,7 násobek životního minima jednotlivce podle zvláštního předpisu.

Pisatelka tohoto článku si je vědoma, že v dané oblasti se soud dostává do velmi nelehké pozice, zejména z hlediska odůvodnění svých rozsudků. Je však nutno trvat na tom, že soud má právo obdržet veškeré okolnosti svědčící o způsobech, jakým si ten který rodič (či manžel) zabezpečuje životní úroveň. Proplouvat mezi jednotlivými právními systémy a tahat české soudy za nos je způsob, který by neměl být - pro evidentní rozpor mimo jiné s ust. § 3 občanského zákoníku o dobrých mravech - povolen, a to i za cenu nutnosti vybudovat obsáhlou judikaturu na dané téma.

V nikoliv poslední řadě by pak soudy při hodnocení těchto případů  měly mít na paměti staré římské právnické přísloví, které říká:

Allegans suam turpitudinem non est audiendus - Nemá být slyšen ten, kdo se dovolává vlastní hanebnosti.

                                                                       JUDr. Klára Samková

                                                                       advokátka

                                                                       klara.samkova@lawyers.cz

[1] Viz též in: General principles of English Law, Metcalfe O.K., Cassell &Comp. Ltd., 8th edition in 1967, str. 27 a násl.

[2] K dané problematice též viz „Equity &Trusts, Wilkie M., Malcolm R., Luxton P., Blackstone Press Ltd. London, 2nd ed. 1999

[3] Viz na příklad in: Kincl J., Urfus V., Římské právo, Panorama, Praha 1990, str. 198  a násl.  a dále Bartošek M., Encyklopedie Římského práva, Panorama Praha 1981, str. 139 - heslo  „dominium" a str. 258 - heslo „possessio".

[4] Viz na příklad http://www.growthstock.net/vyhody-offshore-spolecnosti.html, navštíveno 4. 7. 2008.