Na nádraží do Bruselu

Publikováno na serveru penize.cz 19. 1. 2011 http://www.penize.cz/ekonomika/186828-klara-samkova-na-nadrazi-do-bruselu 

KLÁRA SAMKOVÁ                                                                                                                            

„Víte, co se změnilo naším vstupem do Evropské unie? Dřív jste si mohli chodit stěžovat tak na nádraží. Dneska si  můžete jít stěžovat na nádraží do Bruselu.“ Tak nějak se dá vtipně opsat kolektivní duch, který dnes bloumá českou kotlinou.

Tak z ní vystoupíme. Přece nám nebude nějaké přebujelé Evropské společenství uhlí a oceli vykládat, jak moc mají být zakroucené okurky a jaká je standardní velikost banánů. Ať jdou s tím někam, že? Vážení přátelé, nerada bych vám brala iluze, ale ten, kdo bojuje proti základní ideji Evropské unie, bojuje hlavně proti našemu já. Bojuje proti prazákladům evropské civilizace. Svá slova prokážu.

Všechny cesty vedou do Říma

Prvním obrovským útvarem, spojujícím velkou část Evropy, byl starověký Řím. Uvědomili jste si někdy, že přetrval 1250 let, a že právě na jeho základech stojí i další tisíciletí evropských dějin? I v době největšího úpadku Evropy, v 8. století, považoval francký král Pipin Krátký za nutné vytvořit falzum zvané „Konstantinova donace“ a orazítkovat se nálepkou „Made in Rome“. Právě na těchto základech vznikla Svatá říše římská - Sacrum Romanum Imperium. Zapomenout nesmíme ani na druhé mocenské centrum Evropy – říši Habsburků, kterou velmi krátkozrace spojujeme pouze s Rakouskem a zapomínáme na Španělsko, Nizozemí a ostatní jimi ovládané země. Oba tyto panevropské státní útvary stihl podobný osud. Byly vyvráceny, de facto ale sjednoceny Napoleonem Bonapartem. Jeho konec byl rychlý a neslavný. Ne tak idea sjednocené Evropy.

Nové uspořádání kontinentu bylo dohodnuto na Vídeňském kongresu. Na první pohled by se zdálo, že plesem konaným při jeho příležitosti v roce 1815 vše skončilo. Omyl. Metternich, autor výroku: „V mých žilách proudí Rýn. Mou otčinou je Porýní, mou vlastí Evropa,“ by nikdy nenechal dějiny svému osudu. Představitelé evropských vlád se ve Vídni rozhodně nesetkali naposled. Pravda, moc se o tom neví, ale jejich diplomatičtí zástupci se scházeli více méně pravidelně a bez nadbytečné publicity společně řešili celoevropské záležitosti až do začátku první světové války.

Na práci Vídeňského kongresu navázala Společnost národů, která vznikla dne 28. 6. 1919 podepsáním Versailleské smlouvy. Ta ve svém sjednocujícím evropském úsilí pokračovala až do druhé světové války. Následovala Organizace spojených národů. Dne 5. 5. 1949 byla založena Rada Evropy a 18. 4. 1951 přišla Pařížská dohoda, která ustanovila Evropské společenství uhlí a oceli a potvrdila spojení dvou tisíciletých rivalů, Německa a Francie. V tu chvíli bylo o osudu Evropy rozhodnuto, i když „dělo bylo složnoje“, protože na východě, jehož značná část geograficky zase až tak úplně na východě nebyla, panovali bolševici. Leč, jak se říká, všeho do času.

Dnes spěje k zániku Rada Evropy. Oficiálně se vše zatím vykládá jako spolupráce, o čemž svědčí do češtiny nepřeložený, neb „Zamini“ za marginální považovaný dokument Memorandum of Understanding , totiž Memorandum o spolupráci mezi Radou Evropy a Evropskou unií. Na jeho základě dochází k faktickému předání právních standardů Rady Evropy Evropské Unii. Viz například problém vztahu Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora, třeba zde.

Křesťanská tradice

Rada Evropy ale nemusí mít ze svého ústupu ze slávy vůbec žádné komplexy. Splnila svou úlohu, kterou jí ve svém projevu dne 19. 9. 1946, určil Winston Churchill . Smyslem její existence bylo znovuvybudování základů evropského domu a vytvoření takové struktury, kde by všechny evropské národy, bez ohledu na svoji moc a fyzickou sílu, mohly žít v míru, bezpečí a svobodě. Vládnout má spravedlnost, milosrdenství a svoboda.

K oficiálnímu transferu ideologie došlo předáním vlajky Rady Evropy Evropské Unii. Nebo jste toho názoru, že Evropská vlajka nemá s křesťanstvím nic společného? Pak nevíte, na co se při pohledu na evropskou vlajku díváte. Její tvůrce, který na ni umístil dvanáct hvězd, se neinspiroval ani dvanácti židovskými kmeny, dvanácti znameními zvěrokruhu, ba ani tuctem vajec, obvyklé to základní kuchyňské míry naší draze milované Dobromily Rettigové, ale dvanáctou kapitolou Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsy: (12,1) : „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ Podívejte se na jakékoliv zobrazení Panny Marie, počínaje starobyzantskými freskami přes Botticeliho až třeba k té Madoně, kterou – mi namaloval – když jsem ho silou mocí přinutila – Jarek Róna: všude má modrý plášť, stejně modrý, jako je podklad vlajky. Když zdravíte vlajku Evropské unie, myslete na to, že zdravíte ten nejkřesťanštější symbol soucitného, laskavého, spravedlivého a sebeobětujícího se ženství.

Blaze chudým v duchu

Tím, že Evropská unie přijala Lisabonskou smlouvu, přijala i svůj vlastní katalog lidských práv, katalog, který je plně kompatibilní s úhelnou právní normou Rady Evropy, Úmluvou o lidských právech a základních svobodách. Přistoupení EU k Úmluvě tak zůstává základní otázkou vztahů mezi oběma mezinárodními organizacemi. Až k podpisu dojde, bude evidentní, že tak, jak je idea sjednocené Evropy zakotvena v naší historii dobrých 2 750 let, vyvěrá už dobrých 4 000 let její ideologický obsah z hory Sinai. Neboť „překlopit“ deset zásadních povinností stanovených Desaterem do cca 20 základních práv stanovených Úmluvou a jejími dodatky, to je – jak o tom píšu na svém blogu – čistá technikálie.

Ještě máte dojem, že jakýkoliv boj za likvidaci Evropské unie, její oslabení a rozpad (a nemyslete, já ty tuny evropských směrnic taky nesnáším) má smysl a máte šanci na úspěch? Tak potom mám pro vás už skutečně jen jeden odkaz: Obvykle se značí Mt, 5,3 a zní: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ A zcela určitě by se hodil ještě jeden citát ze stejného zdroje, označovaný jako Luk. 23,34, ačkoliv popisuje situaci zcela jinou: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

P.S. Vím, že tento článek vyznívá velmi fundamentalisticky. Jeho účelem však není odstřelení nepřátel EU. Poukazuji jen na to, že debata o tom, zda EU ano, nebo ne, je dle mého názoru ztráta času. Času, který nutně potřebujeme na diskusi o tom, jaká má EU být. Protože hodnota mezních užitků plynoucích z členství EU začíná klesat kvůli nadměrné složitosti administrativy už teď. Ale o tom zase příště...