Stvořte si své vlastní peklo!

 Publikováno na serveru finmag.cz 12. 1. 2011: http://www.finmag.cz/cs/finmag/financni-poradenstvi/stvorte-si-sve-vlastni-peklo/ 

KLÁRA SAMKOVÁ 
 Obecně vzato, něco proti spotřebitelským úvěrům mám. Mám proti nim úplně všechno. Stejně jako internetové diskuse vychovávají pomocí systému anonymních „nicků“ ke zbabělosti, kdy si každý může anonymně plivnout a kopnout, spotřebitelské úvěry vychovávají k nezodpovědnosti...

Ano, každý chce žít lépe, být obklopen pěknými věcmi, dosáhnout na nějaký standard. K tomu je ostatně masírován každodenně v reklamách, a kdo nemá to či ono, tak je prostě lúzr, se kterým nestojí zato ztrácet čas. Někdy se mi zdá, jako kdyby základní lidské právo, právo na život, měl každý napsané na prdeli (pardon) v podobě značky těch kterých džínsů. Kdo ho napsáno nemá, toho je dovoleno postavit ke zdi a jako no name prostě zlikvidovat. A takhle to pokračuje dál: Kdo jezdí tramvají, je socka, kdo nemá značkové oblečení, je out, a kdo nemá byt zařízený z IKEA (což je fakt paradox, protože tento obchod byl marketingově vybudován jako levná alternativa pro ty, co si nemohou nic jiného dovolit), je v podstatě bezdomovec.

Zdálo by se na první pohled, že zákon o spotřebitelských úvěrech by měl tomuto stavu překotného půjčování, vedoucímu k neodvratnému zadlužování se a následnému spadnutí do novodobých otrokářských úvěrových pastí, zabránit...

Obchodníci s Vesmírem

Pamatuji se přesně, kdy jsem se s fenoménem neřešitelných dluhů setkala poprvé: bylo to v báječné sci-fi Obchodníci s Vesmírem (1953, č. 1963) od Frederika Pohla a Cyrila Kornblutha. Hlavní hrdina Mitchell Courtenay, marketingový supermanažer nadnárodní firmy, byl uměle zavlečen právě do jedné takovéto „pracovní smlouvy typu ‚B‘ se společností plantáže Chlorella“. Pro jeho nepřátele bylo jeho upsání do takové smlouvy pro jeho likvidaci jistější nežli jej fyzicky zabít. Dotyčný musel vynaložit veškerou svoji genialitu, která jej původně vynesla na vrchol společnosti, aby se z té smlouvy dostal. Byl prakticky jediným, komu se to povedlo. Tehdy jsem ten mechanismus stále se opakujících dluhů, narůstajících úroků a půjček velmi pečlivě probádala, pochopila jsem jej, ale ani ve snu mne nenapadlo, že stejná situace – a to nikoliv ve sci-fi, ale v reálu – se bude dotýkat každodenního života statisíců Čechů.

Stalo se a zákon o spotřebitelských úvěrech tomu měl údajně zabránit či alespoň odpomoci. Výsledek? Zcela opačný. Celý zákon totiž ze všeho nejvíc připomíná právě smlouvu o spotřebitelském úvěru. Takovou tu podepisovanou ve třech průpisech, s šedými písmenky 7 bodů vysokými... kdo by to četl.

Skutečným účelem zákona o spotřebitelských úvěrech není ochrana spotřebitele, ale vyvinění společností, které takový úvěr poskytují. Měl jsi smlouvu sepsanou podle zákona? Měl. Tak nekecej a cáluj. Že jsi tu věc prostě chtěl a neuvědomil sis, že zaplatíš desetkrát její cenu? Tvůj problém.

Když jsme úpěli pod Habsburky, tak po prohře velké mlaty na Bélandě šestnáct kilo a dvě pětky (pro Nebrňáky: po bitvě na Bílé hoře 1620) bylo následně ustaveno tzv. „Obnovené řízení zemské“. Zde bylo mimo jiné zlými Habsburky stanoveno, že kdo půjčí peníze na úrok vyšší než šest % ročně, dopouští se nekřesťanské lichvy a propadá ctí, hrdlem a statky... Aplikovat tuto poststředověkou normu na zákon o spotřebních úvěrech, visí na šibenici celý nebankovní sektor a ten bankovní by se musel sakra snažit, aby nedopadnul stejně.

Shrňme, co od zákona o spotřebitelských úvěrech nemůžeme očekávat:

- Tato norma nemůže odstranit lichvu, jejíž dnešní formou jsou spotřebitelské úvěry.

- Tato norma, ani její nejstriktnější dodržování a jeho kontrolování, ani žádné restrikce, neodstraní „problém“ finanční negramotnosti absolutní většiny našich spoluobčanů. Někdy mám dojem, že tato finanční negramotnost je naším školstvím, zejména základním, uměle pěstována.

- Důvodem ke vzniku této normy není finanční negramotnost nebo nedostatek dostupných informací. Podnětem, nikoliv skutečným důvodem, ke vzniku této normy je stále rostoucí neúnosné vnitřní zadlužení naší společnosti. To je způsobeno „spotřebitelským“ zadlužováním se jednotlivců na straně jedné a nezodpovědným zadlužováním státu, způsobeným politikařením naší politické reprezentace na straně druhé. Ač se to zdá nepravděpodobné, státní podíl na tomto celospolečenském vnitřním dlužení, způsobený politickými vlivy, je oproti tomu „privátnímu“ zlomkový a nepodstatný.

- Tato, ani žádná jiná „psaná“ norma nemůže odstranit skutečnou podstatu problému. Tím je v lepším případě nedostatek, většinou však absolutní absence osobní odpovědnosti: k sobě samému (viz problém zdravotnictví), ke svým nejbližším (viz problém školství a důchodové reformy) a k veřejnosti (viz cokoliv dalšího).

A osobní zodpovědnost se nedá nastudovat na žádné škole a nedá se vynutit žádnou psanou právní normou. Často se mluví a píše o civilizačních chorobách – infarkty, rakovina, HIV. Absence osobní odpovědnosti je také takovou chorobou – a je jednou z nejzávažnějších. Je to choroba psychická a má mnoho společného s tzv. návykovými chorobami. Je sebezničující. Operovat se to nedá, medikamentní léčba nefunguje. Přitom lék, existuje, je snadno dostupný a levný – dokonce zcela zdarma: stačí myslet a chtít se chovat zodpovědně, i za cenu sebeomezení. Jenže pacient tento lék nepřijímá. Jedním z charakteristických faktorů těchto chorob totiž je, že se pacient léčit nechce. Je to stejný fenomén, pro který naprostá většina lidí utíká z psychoterapeutických sezení: pohled do zrcadla je příliš nesnesitelný a pracovat na změně sebe samého, svého života a svých postojů – kdo by se s tím dřel, že... tak raději přijmeme zase nějaký další, zcela bezpečně nefunkční zákon. Třeba nějaký takový, jako je ten o spotřebitelských úvěrech.

P.S. Tento článek vzniknul na základě e-mailu, který mi zaslal jeden z čtenářů tohoto portálu v reakci na můj první článek. Díky za dopis, informace i inspiraci.